Stopem z Čech až na Balkán: Mladík zažil dobrodružnou cestu v 29 autech

Devatenáctiletý Jaroslav Müller z Vysokého Mýta se po maturitě vydal na nezapomenutelnou stopařskou cestu napříč osmi balkánskými státy. Během patnácti dnů ujel v přes dva a půl tisíce kilometrů v mnoha různých autech a zažil přitom nečekaná setkání i nepříjemné momenty. Jeho dobrodružná cesta stopem je poutavý příběh plný zážitků, které inspirují k odvaze vystoupit z komfortní zóny a poznávat nové země autenticky a levně. Dva týdny, osm států a téměř tři tisíce kilometrů. Devatenáctiletý Jaroslav Müller z Vysokého Mýta se po maturitě rozhodl, že se stopem vydá na Balkán. S batohem na zádech a odvahou vybočit z komfortní zóny. Chtěl zkrátka zažít něco, co si zapamatuje na celý život.

„A tak jsem se večer sbalil a ráno začal stopovat směrem na jih. I rodičům jsem to oznámil den předem. Ale vzali to v pohodě, psali jsme si a volali,“ usmívá se.

Kolik kilometrů jste během cesty urazil a jak dlouho vám to trvalo?

Za 15 dní jsem ujel přes 2600 kilometrů a pěšky nachodil dalších 270 kilometrů. Svezl jsem se celkem v 29 autech, a dokonce jsem na stopy nemusel čekat dlouho. Průměrně asi 20 minut. Nejhorší bylo stopování v Albánii, kde jsem se spojil s jedním německým párem, to jsme čekali asi tři a půl hodiny. Jedno z nejdelších svezení bylo s matkou a její dcerou z Vídně až ke Splitu – jeli jsme spolu osm hodin.

Jak vás lidé na cestě přijímali?

Většina lidí byla milá. Často měli radost, že mi můžou pomoci. Někdy jsme si povídali, jindy se se mnou fotili a posílali to kamarádům. Měl jsem připravených několik otázek, ale konverzace většinou plynula sama. Někteří se dokonce začali svěřovat se svým životem a svými strastmi.

Bylo zajímavé po cestě sledovat, jak je každý národ jiný. Například Černohorci jsou velmi líní, jeden z nich mi sám přiznal, že jsou považováni za jeden z nejlínějších národů. A můžu to potvrdit, protože byl obrovský problém, když jsem se zeptal na benzince, jestli můžu dostat karton. Kluk se dvakrát otočil a říkal, že nic nemá.

Albánci jsou zase hodně horkokrevní, rozdělil bych je na dvě půlky. Je to chudý stát a mnoho z nich je velmi milých a chtějí pomáhat. Druhá část na vás chce však především vydělat. V Bosně zase nikdo nic neřešil, byli například schopni vysadit mě z auta uprostřed kruháku.



Zažil jste během stopování nějaký nepříjemný moment?

Ano. Na severu Albánie jsem si na jedné benzince akorát nadepsal ceduli s nápisem Tirana a najednou mi na rameno zaklepal nějaký Albánec, který neuměl anglicky, měl sluchátka v uších, velké hodinky a sluneční brýle.

Rukama i nohama jsme se domluvili, že mě vezme do Tirany. Jenže jsem po chvíli pochopil, že jde o taxikáře na černo, který chtěl 40 eur. Bylo to vyhrocené, tak jsem se raději nechal odvézt k nejbližšímu bankomatu a dal jsem mu půlku peněz.

Kde jste během cest přespával?

Střídal jsem spaní v hostelech a pod širým nebem. Venku jsem spal třeba ve vídeňském Donauparku, což je takový park na ostrově na Dunaji, nebo v Sarajevu nad městem u jednoho hradu. Tam se mi nespalo vůbec dobře.

Musel jsem si dát ale pozor, protože v některých státech jsou za takové přespávání vysoké pokuty. Nejhorší zážitek byl, když jsem si jednou v Albánii chystal hamaku a najednou na mě vyběhli toulaví psi. Naštěstí jen štěkali, tak jsem odešel na pláž, kde ale pro změnu létalo hrozně moc komárů a chodili tam opilí lidé.

Kolik vás celá cesta stála?

Přesně to spočítané nemám, ale odhaduju to na víc než tisíc korun denně. Určitě by šlo jet levněji, ale nechtěl jsem šetřit na úkor zážitků nebo energie a zdraví.

Jak jste řešil jídlo?

Jedl jsem obvykle dvakrát denně. Ráno jsem si často kupoval burek – skvělé pečivo plněné většinou masem, nebo sýrem – za zhruba euro. Večer jsem býval příliš unavený na to, abych hledal levnější variantu, tak jsem chodíval do restaurací.

Který moment byl během cesty nejtěžší?

Nejvíc mě asi rozhodil moment, kdy jsem přijel do Černé Hory bez internetu a hledal jsem ubytování. Dovezla mě tam skupinka kluků, kteří byli fajn, šli jsme se společně i koupat. Jeden z nich mi nabídl, že jeho bratr zná ve městě každého a že mi určitě nějaké ubytování sežene.

Netrvalo dlouho a už mě někam vezl. Několikrát jsem mu říkal, že hledám něco opravdu levného, kemp nebo hostel. Nakonec mě zavedl do asi nejhezčího hotelu v okolí a řekl, že to mám zařízené a bude mě to stát 50 euro za noc. Nepovažuju to přímo za podvod, ale bylo to dost nepříjemné a rozhodně mi nepomohl.

A naopak – na co vzpomínáte nejraději?

Na setkání s lidmi, kteří mi zastavili a byli ochotní pomoct, poradit nebo si jen popovídat. To jsou momenty, které mě utvrdily v tom, že na světě je pořád hodně dobrých lidí, kteří pomohou a odměnou je jim jen dobrý skutek.

Změnila vás nějak tahle zkušenost?

Rozhodně. Člověk si díky vystoupení z komfortní zóny začne vážit i obyčejných věcí, třeba toho, že může jít spát každý večer do postele. Byl to skvělý zážitek.

Navázal jste na cestách nějaká přátelství?

Jsem v kontaktu asi se sedmi lidmi, ale pravidelně komunikuji s jedním klukem jménem Sean, kterého jsem náhodně potkal v Albánii.

Plánujete další podobnou výpravu?

Určitě ano, hned v srpnu bych chtěl podniknout kratší cestu stopem se svým kamarádem, možná do Slovinska. Ale touha po větších výpravách zůstává.