Super-laminát bylo poslední vozidlo konstruktéra Velorexu: Výroby se nedočkalo

Od poloviny padesátých let již nejsou jména bratrů Stránských spojena s firmou, která vyráběla jejich invalidní motorovou tříkolku známou jako Velorex. V té době se uvažovalo o tom, že by se začal vyrábět nový typ vozítka, tentokrát již se čtyřmi koly. Jeden z počinů veřejně představil také Mojmír Stránský. Polovina padesátých let výrazně zasáhla do osudu bratrů Stránských, kteří jsou dnes známí především díky zkonstruování lehké motorové tříkolky pro potřeby invalidů i dalších motoristů.

Již na počátku roku 1954 se totiž zabil během jedné zkušební jízdy starší z bratrů - František. O deset let mladší Mojmír pak pokračoval ve vývoji vozítka, které tehdy stále ještě mělo název Os-kar. Až teprve v breznu roku 1954 úřady zaregistrovaly známku Velorex.

Mojmír pracoval v původních rodinných prostorách v obci Parník. Vedení družstva, stejně jako výroba vozidel, však již sídlilo ve více než čtyřicet kilometrů vzdálené Solnici. Z toho samořejmě plynula složitá vzájemná komunikace. Navíc to, že Mojmír stále odmítal vstoupit do komunistické strany v konečném důsledku znamenalo, že Velodružstvo rozhodlo o zrušení vývojového střediska Parník.

Mojmír dostal výpověď a začal se věnovat zcela jiným projektům. Například je autorem systému pro ruční ovládání osobních vozů. Je využitelný v praktiky libovolném automobilu. Také ho začal zajímat laminát. Dokonce se nechal bez nároku na plat zaměstnat v Kovoně Karviná, kde v té době dělali různé projekty pro Karosu Vysoké Mýto.

Získané vědomosti uplatnil při vývoji dvoudílné kapotáže na motocykl Jawa 350. Původně ji chtěl vyrábět sám, nakonec ale zájem zákazníků přesáhl jeho kapacitní možnosti, a tak se produkce ujala specializovaná firma Vertex.

Od roku 1958 pracoval v pardubickém družstvu Služba a tam si dokázal prosadit, že bude vyvíjet nové lidové vozítko. Tentokrát ale už se čtyřmi koly a navíc právě s laminátovou karosérií.



Pohon měl stejně jako v případě Velorexu obstarávat motocyklový motor Jawa 350. Umístěn byl opět vzadu a jeho točivý moment se řetězem přenášel na ozubené kolo zadní nápravy. Jelikož mezi zadními koly byla vzdálenost jen 55 centimetrů, nebyl zapotřebí diferenciál.

Chlazení agregátu zajišťovaly dva větráky, přebytečné teplo se odvádělo do nosníku ve spodní části rámu. Odtud pak ohřátý vzduch v zimě směřoval do kabiny, v létě se vypouštěl za vozidlo.

Laminátové díly karosérie, které dohromady měly hmotnost jen 36 kilogramů, byly připevněny k trubkovému rámu. Uvnitř bylo možné přepravovat tři lidi, přičemž dva seděli vpředu a jeden další vzadu uprostřed.

Na délku karosérie měřila 326 centimetrů, šířka činila 130 a výška 126 centimetrů. Podvozek se nacházel dvacet centimetrů nad úrovní terénu.

Oproti plátěnému Velorexu bylo nespornou výhodnou lepší odolnost vůči nepříznivému počasí. Také bylo například možné spouštět boční okénka ve dveřích.

Celková hmotnost prázdného vozidla, které jeho konstruktér pojmenoval Super-laminát, dosahovala 350 kilogramů. Přepravované osoby a zavazadla pak neměly přesáhnout hmotnost 280 kilogramů.

Během následujících několika let bylo v Pardubicích vyrobeno šest prototypů tohoto vozidla. Sériová výroba ovšem nikdy nezačala.