Naučil svět milovat rychlost, očaroval Itálii a jeho auta dobyla celý svět

Carlo Abarth, legendární automobilový konstruktér a designér, zanechal nesmazatelnou stopu v historii motorismu. Jeho inovativní přístup a vášeň pro rychlost přetvořily svět sportovních aut. Tento článek se zaměřuje na jeho fascinující kariéru a vliv na automobilový průmysl, který přetrvává dodnes. Přesto, že je dnes všeobecně považován za italského automobilového konstruktéra, byl původem Rakušan. Spolupráce jeho společnosti je známá hlavně s automobilkou Fiat, ale nebránil se ani jiným značkám.

Narodil se jako Karl Albert Abarth 15.listopadu 1908 ve Vídni v době Rakouska-Uherska. Jako teenager pracoval v letech 1925 až 1927 pro firmu Carrozzeria Castagna v Itálii, kde získal množství zkušeností s návrhy podvozků na motocykly a jízdní kola. Když se vrátil do Rakouska pracoval pro Motor Thun a Josepha Opawského (1927–1934) a závodil na motorkách. Píše o tom web Conceptcarz.

Svůj první závod na motocyklu značky James Cycle vyhrál 29. července 1928 v Salcburku. Celkem pětkrát se stal mistrem Evropy. Při závodění pokračoval v inženýrské práci. Po vážné nehodě v Linci ale opustil motocyklové závody a přešel do konstrukční kanceláře natrvalo.

V roce 1933 navrhl postranní vozík pro motocykl, s nímž se rok nato proslavil, při speciálním závodě, když se mu podařilo porazit železnici Orient Express na 1 300kilometrovém úseku z Vídně do Ostende. Akce je dodnes považována za slavný reklamní trik.

Na druhý pokus zvítězil o více než 20 minut, čímž si upevnil legendární postavení, než založil svou slavnou tuningovou společnost.

V roce 1934 se také podle wikipedie trvale přestěhoval do Itálie, kde se setkal se zetěm Ferdinanda Porsche, Antonem Piëchem, a oženil se s jeho sekretářkou.

V roce 1939 byl Abarth dlouho hospitalizován v nemocnici, což udělalo definitivní tečku za jeho závodní kariérou. Důvodem byl návrat na závodní tratě a nehoda ve slovinské Ljublani ve Slovinsku na Večna pot. O nehodě informoval deník Jutro – ponedelnaja Izdaja 13. listopadu 1939.

Ve Slovinsku zůstal Abarth až do konce II. světové války. V té době pracoval v továrně Ignaze Voka.

Po skončení II. světové války se přestěhoval do italského Merana, odkud vlastně pocházeli jeho předkové. Následně si změnil jméno na italsky znějící Carlo Abarth a seznámil se s Taziem Nuvolarim i rodinným přítelem Ferrym Porschem a společně s inženýrem Rudolfem Hruskou a Pierem Dusiem založil společnost Compagnia Industriale Sportiva Italia, zkráceně CIS Italia, později Cisitalia, která měla pod placem italskou agenturu Porsche Konstruktionen až do roku 1948.



Prvním automobilovým výsledkem této spolupráce byl poměrně neúspěšný prototyp Tipo 360 F1, známý hlavně jako Porsche 360. Projekt CIS Italia skončil, když se Dusio v roce 1949 přestěhoval do Argentiny.

Následně Abarth založil společnost Abarth & C. s jezdcem týmu Cisitalia Guidem Scagliarinim v Bologni, a to 31. března 1949, přičemž jako logo společnosti použili škorpiona, tedy jeho astrologické znamení – štír, protože se v tomto znamení oba narodili. Štír patří, podle portálu Kondice mezi nejmystičtější znamení zvěrokruhu.

Ve stejném roce se Abarth & Co přestěhovala do Turína. Společnost, financovaná Scagliariniho otcem Armandem Scagliarinim, vyráběla závodní vozy a stala se významným dodavatelem vysoce výkonných výfuků, které se dodnes vyrábějí pod značkou Abarth.

Jak uvádí portál Motorsport Memorial v 60. letech minulého století jezdila pro Abarth řada špičkových profesionálních jezdců, včetně Hanse Herrmanna, Tommyho Spychigera, Kurta Ahrense Jr., Herberta Demetze, Maria Poltronieriho, Franca Patrii, Gianniho Balzariniho nebo Maura a Luciena Bianchiových.

Také to byli Jonathan Williams, Eberhard Mahle, Klaus Steinmetz, Peter Schetty, Tony Pelizzoni, Arturo Merzario nebo Denny Hulme, který v roce 1961 vyhrál ve své třídě a celkově obsadil 14. místo v závodě 24 hodin Le Mans s Fiatem-Abarth 850 Sport s novozélandským kolegou Angusem Hyslopem. Pro Abartha jezdil dokonce i Roger Penske a v mládí Bruce McLaren, kteří v roce 1962 společně vyhráli závod 3 hodiny Sebringu s Fiatem-Abarth 1000.

Carlo Abarth také stavěl malé monoposty, se kterými několik rychlostních rekordů. Dne 20. října 1965 Abarth osobně jel na okruhu Autodromo Nazionale Monza a v 57 letech dosáhl rekordu v akceleraci za volantem závodního monopostu Class G Fiat Abarth, přičemž na druhý den stejnou věc zopakoval v sedadle formule třídy E.

„Jen pro tento rekordní víkend byl Carlo Abarth schopen v průběhu několika týdnů shodit 30 kilogramů, protože jinak by se do vozů nevešel,“ píše portál Tipcars.

1956: Za volantem Fiatu Abarth 750 Record s karoserií Bertone překonal 24hodinový rekord v Monze s průměrnou rychlostí 155 kilometrů v hodině, když ujel 3 743,642 kilometru. Akce byla obrovským úspěchem a model 750 Record dosáhl několika nových rekordů, například na vzdálenost 500 kilometrů, 500 mil, 1 000 kilometrů a vytrvalostních výkonů v trvaní 48 a 72 hodin. Kromě naprosté rychlosti prokázal Fiat Abarth 750 Record Bertone i mimořádnou účinnost, když spotřeboval pouze 6 litrů paliva na 100 kilometrů.

1958: Po úspěchu vozu 750 Record se Abarth zaměřil na Fiat Nuova 500. Pokusy o rekord začaly v Monze 13. února 1958, kdy se každé tři hodiny střídalo z volantem šest jezdců, a to Remo Cattini, Armando Giuberti, Marino Guarnieri, Corrado Manfredini, Mario Poltronieri a Elio Zagato.

Test probíhal zpočátku v tajnosti, ale pozornosti novinářů neušel. Média se o dění na okruhu začala zajímat po čtyřech dnech nepřetržité jízdy průměrnou rychlostí 109 kilometrů v hodině. V době, kdy Fiat 500 Record 20. února dokončil svůj vytrvalostní závod, ujel 18 186,44 kilometrů za 168 hodin a vytvořil tak šest mezinárodních rekordů pro sériové vozy v kategorii od 351 cm3 do 500 cm3.

Výsledky ohromily manažery Fiatu, kteří dříve byli k závodním snahám Abarthu lhostejní. Vittorio Valletta, prezident Fiatu, osobně poblahopřál Carlu Abarthovi a udělil mu pamětní plaketu. Toto uznání nakonec vedlo k formální spolupráci mezi Abarthem a Fiatem, v rámci kterého Fiat finančně odměňoval Abarth za každé vítězství a rekord dosažený s vozidlem odvozeným od Fiatu.

1960: Vůz Monoposto o objemu 750 ccm debutoval v Monze 22. září 1960, kdy s renomovaným jezdcem Grand Prix Umbertem Magliolim za volantem vytvořil rekordy třídy H. Auto bylo známo jako Monoposto da Record a vysloužilo si i láskyplnou přezdívku La Principessa (Princezna). Stalo se podle portálu Carrozzieri Italiani vlajkovou lodí značky Abarth s objemem 1 000 ccm, bylo poháněno motorem typ 229 Bialbero, který produkoval 108 koní a umožňoval vozu dosáhnout maximální rychlosti 220 kilometrů v hodině.

Řídili jej nejlepší italští jezdci, tedy Giancarlo Baghetti, Maria Poltronieri, Alfonso Thiele a Umberto Maglioli. Během několikadenní akce se Monzou přehnala silný liják. Maglioli, nejzkušenější jezdec, byl pověřen úkolem dokončit 72hodinový pokus o rekord.

Stala se ale katastrofa, když La Principessa vjela do louže na vjezdu do severní zatáčky. Nastal aquaplaning a smyk, takže se vůz zastavil až v náspu. Zatímco vůz byl poškozen, Maglioli zůstal nezraněn.

Ten vylezl z vozu a začal ho tlačit na trať a po ní do cíle. Maglioli a La Principessa společně proťali cílovou pásku a stanovili nový 72hodinový rekord, když ujeli 13 441,498 kilometrů, průměrnou rychlostí 186,867 kilometrů v hodině.

1965: Ve věku 57 let řídil Carlo Abarth vůz Fiat 1000 třídy G a sám s ním vytvořil rekord v akceleraci, přičemž na druhý den stejnou věc zopakoval v sedadle Formule třídy E.Abarth jako podnik postoupně rostl. Značka se stala synonymem výkonu, sportovnosti a tuningu. Vozy s přívlastkem Abarth dosáhly množství úspěchů například v závodech rally, kde modely 124 Abarth Rally a 131 Abarth získaly několik titulů mistra světa.



Aktivit si začali všímat i v USA a například syn amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta osobně přijel do Itálie s tím, že chce Abarth prodávat ve Spojených státech.

Díky obrovským celosvětovým úspěchům s modifikovanými vozy Fiat se o malého úpravce začala zajímat samotná rodina Agnelliů. Nicméně byly doby, kdy se rozpětí Abarthu neomezovalo pouze na Fiat. Byly tu nějaké etapy se závodním oddělením Alfy Romeo, Simcou, Lancií a dokonce i Porsche. Jen v jednom jediném případě se Abarth spojil se značkou Ferrari.

Ale až v roce 1971 Fiat firmu Abarth skutečně koupil, nicméně Carlo Abarth ještě nějakou dobu zůstal v čele vedení. V té době už měl za sebou přes 10 tisíc vítězství v okruhových závodech, 10 světových rekordů a 133 mezinárodních rekordů.

Přesněji 31. července 1971 společnost Fiatu prodal. Carlo Abarth se později se přestěhoval zpátky do Vídně v Rakousku, kde v roce 23. října 1979, ve věku 70 let, zemřel.

Poté, co název na začátku 80. let z vozů zmizel, tak se název Abarth k Fiatu opět vrátil a jsou tak označeny sportovní modely, a to až po nejnovější elektrický model 500, který tak má svou vlastní verzi Abarth.

Carlo Abarth byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla sekretářka šéfa Volkswagenu Antona Piëcha ve Vídni. Se svou druhou manželkou, Nadinou Abarth-Žerjav z Lublaně, se oženil v listopadu 1949. Ta byla dcerou slovinského politika Gregora Žerjava. Žili spolu v severní Itálii do roku 1966 a v roce 1979 se rozvedli.

Ve stejném roce, asi šest týdnů před svou smrtí, se oženil potřetí, a to s Anneliese, která vede Nadaci Carla Abartha a v roce 2010 napsala jednu z jeho biografií.