Nákladní Tatra 138 vypadá krásně dodnes. A to se nevyrábí již 55 let

Tatra 138, ačkoliv nepatří mezi nejpočetnější modely kopřivnické automobilky, zanechala svou výraznou stopu v historii českého autoprůmyslu. Její ikonický design se stal symbolem průmyslové elegance a dodnes fascinuje milovníky historických vozidel. Tento článek se zaměřuje na klíčové momenty a technické inovace, které přispěly k jejímu nezapomenutelnému odkazu. Po Tatře 111, která byla proslavená svojí nezdolností, nastala ve výrobním programu automobilky v Kopřivnici éra Tatry 138. Tento vůz, který byl oproti svému předchůdci z hlediska techniky i designu podstatně modernější, opět využíval klasickou tatrováckou koncepci s centrální nosnou rourou.

Byl zkonstruován jako třínápravový s nosností 12 tun. Motoráři sestrojili také zbrusu nový motor a převodovku. Vznětový pohonný agregát měl osm válců uspořádaných do V, zdvihový objem 11,8 litru a výkon 180 koňských sil. Nejvyšší točivý moment činil 750 Newtonmetrů. V motorové řadě automobilky byl označen jako T 928.

Také pohonnou jednotku si můžete prohlédnout v naší komentované fotogalerii.

Síla motoru se obvykle přenášela na obě zadní nápravy, v případě potřeby šlo přiřadit rovněž pohon předních kol. Hlavní pětistupňová převodovka byla synchronizovaná. V jednom celku s ní se nacházela také redukční dvoustupňová převodovka.

V tomto voze se již myslelo na usnadnění ovládání. Technici například použili hydraulický posilovač řizení, vzduchový posilovač spojky a elektropneumatické řazení. Součástí výbavy bylo také nezávislé topení.

Na vyřešení ergonomických nedostatků dřívějších nákladních vozů měl velký podíl profesor Zdeněk Kovář, pravděpodobně nejvýznamnější tuzemský průmyslový designér 20. století. Jeho dílem jsou jak vnější tvary, tak i vnitřní uspořádání kabiny. A s Tatrou ho mimochodem spojuje také práce na osobním voze 603.

Historické záběry dokladující heroické terénní schopnosti Tatry 138 můžete vidět na následujícím videu:

První vyrobené kusy z přelomu padesátých a šedesátých let měly ještě dveře uchycené na zadním sloupku a otevíraly se tedy proti směru jízdy, od šedesátých let již byly panty připevněné vpředu.

Zajímavostí je, že se lišil tvar předního nárazníku u verzí vyráběných pro civilní sektor a pro armádu. Klasické sklápěčky nebo třeba i hasičské cisterny měly přední nárazník v rozích pěkně úhledně zaoblený. Vojenské dostaly hranaté. Rozdíl je patrný i na snímcích v naší galerii.

Vojenská verze také dostala nad sedačku spolujezdce kruhový výlezový otvor.

Na začátku sedmdesátých let produkce Tatry 138 zvolna ustávala. Na montážních pracovištích ji postupně vystřídal typ 148. V moderní automobilové terminologii šlo fakticky o facelift.

Nová Tatra 148 měla jinou, větší masku chladiče. Navíc vzduch k motoru již neproudil skrze svislé do vějíře uspořádané lamely, ale přes vodorovné žaluzie. Kvůli tomu se částečně upravovala i tvar kapoty a blatníků.

Cílem tohoto řešení bylo vylepšení přívodu vzduchu k pohonnému ústrojí, které bylo současně posíleno na výkon 200 koní. V souvislosti s tím pak auto dostalo větší palivovou nádrž, mezinápravový diferenciál s uzávěrkou i posílené pérování.

Tatra 148 se v Kopřivnici montovala až do roku 1982.