Legendární pásový traktor ČTZ 100: Stroj, bez kterého se nestavělo

Pásový traktor ČTZ 100, známý jako Stalinec, byl nepostradatelným pomocníkem na stavbách a polích po celá desetiletí. Tento ikonický buldozer se stal symbolem průmyslového pokroku v Československu, než jej po roce 1989 nahradila moderní západní technika. Jaké byly jeho hlavní přednosti a proč se stal tak oblíbeným? Byl to robustní stroj typických hranatých tvarů, který vyžadoval pevnou ruku při řízení i údržbě a když toto dostal, byl v podstatě nezničitelný. Některé pojízdné exempláře ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou k vidění ještě dnes. Zarostlých a rezivějících vraků je v zemích bývalého sovětského bloku plno.

Pásové traktory, které se ve velkém objevily v Československu se vyráběly v tehdejším SSSR, v závodě v Čeljabinsku a tudíž bylo jasné, že se musí vyvážet do zemí někdejšího východního bloku.

Byly to modely S 100 a S 60. První byl velkou novinkou, protože se startoval díky pomocnému benzínovému motoru elektrickým startérem. Typické pro S 100 byla široká kabina se zkoseným čelním sklem a v případě buldozerové modifikace také zdvihací lanový mechanismus radlice na bocích stroje.

Na podvozku S 100, podle portálu Stavební technika vznikly různé nástavby, například pojízdné vrtné soupravy nebo soupravy na pokládání kolejí.

„Menší typ, S 60, byl starší, z roku 1946. Jeho radlice byla ovládána lanem z navijáku ze zádi stroje, pozdější verze již měly lanovod v robustních trubkách podél kabiny, jako tomu bylo u S 100. Oba tyto traktory měly již na svou dobu komfortní kabinu,“ píše se na webu Stavební technika.

Pásový traktor ČTZ 100 se v Čeljabinském traktorovém závodě vyráběl v letech 1963 až 1977, průběhu výroby byl modernizován a změnilo se jeho označení na 100M přičemž až do roku 1983 probíhala výroba stroje s označením MZ. Od roku 1977 do roku 1983 se vyrobilo 134 044 kusů ČTZ 100MZ. V průběhu výroby byl také modernizován.

Zpočátku měl být modernizovaný traktor nazýván S-100M (Stalinec-100 Modernizovaný), avšak kvůli potlačování Stalinova kultu osobnosti byl nakonec přejmenován na T-100M. V rusky mluvících zemích se mu jednoduše hovorově říkalo stovka. Traktor měl asi 200 různých modifikací podle vybavení, které se na něj montovalo.

Do bývalého Československa se řada pásových traktorů T-100M dovážela převážně v konfiguraci s radlicí jako buldozer. Ovládání radlice bylo zpočátku řešeno navijákem, tedy lanem vedeným v trubce. Zpočátku horem přes kabinu, později spodem v trubce přes kabinu a pomocí systému kladek zdvihalo radlici. Dolů se radlice spouštěla vlastní vahou, případně byla brzděna.

Systém byl náročný na umění strojníka správně nastavit úhel břitu radlice podle aktuálních podmínek nebo typu hrnutého materiálu či aktuálního počasí. S příchodem hydraulického ovládání radlice se situace citelně zlepšila, i tak ovšem vytvořit rovnou pláň bylo otázkou zkušeností a citu pro věc. Buldozery ČTZ se v Československu opravovaly v národním podniku Stavební stroje Zličín (dnes STAS a.s.).

Délka: 4,25 metru. Šířka: 2,46 metru. Výška: 3,04 metru. Šířka pásu základn verze: 0,5 metru. Hmotnost prázdná: 11 400 kilogramů. Hmotnost celková: cca 14 500 kilogramů. Motor: D-108 a D-108-2 pro T-100MZ. Objem: 13 540 ccm. Výkon: 79,5 kW – 108 koní, při 1 070 otáčkách za minutu. Motor spouštěcí: P-23. Objem: 1 356 ccm. Výkon: 12,5 kW – 17 koní. Objemy nádrží: hlavní – 235 litrů. Spouštěcího motoru – 7 litrů.Sovětské pásové traktory byly ovládány dvojicí typických vysokých pák, takzvanými rajčáky, což je termín převzatý z ruštiny, kde ryčak znamená páka. Přitáhnutím pravé páky se vypínala spojka pravého pásu a levý pás začal pravý předbíhat. Úplným přitažením došlo k brzdění pásu a k otáčení stroje na místě. Pozdější typy měly ovládání brzd již samostatně pomocí nožní brzdy, takže pákami se ovládala pouze spojka.

Kabina traktoru byla trojmístná, měla osvětlení, měkké sedadlo a nucenou ventilaci, kterou zabezpečovalo nasávání části vzduchu do motoru z kabiny. Z předchozích typů zůstala zachována možnost startování spouštěcího motoru také pomocí kliky. Vypočítaná tažná síla traktoru T-100M byla 9 500 kilogramů, hmotnost prázdného traktoru, bez pracovních nástaveb, například radlice, rozrývače, navijáku a podobně, byla 11 400 kilogramů.



Palivová nádrž o objemu 235 litrů umožňovala za pomoci podtlakového zařízení poháněného energií z výfukových plynů, doplňovat palivo i z nádob umístěných níže, než byla palivová nádrž.

Web Retro auto uvádí, že varianta DZ-686 byla v provedení buldozer používána také v tehdejší Československé lidové armádě, například k hloubení okopů pro úkryty a bojovou techniku, nebo jako tahač zákopového pluhu. Jak starší provedení, tak novější ze 70. let mělo označení T-100M3.

Dnes se mezi soukromými sběrateli a v různých muzeích ještě několik traktorů ČTZ 100M vyskytuje.

V 70. letech minulého století jich působilo na našem území velké množství. Kromě resortů zmiňovaných v úvodu, pomáhaly v Československu stroje ČTZ 100 také například s budováním sítě potrubních vedení. Zde se používal stroj s označením T-100T, která neměl žádné přední a zadní návěsné systémy. Má montážní místa pro specializované vybavení.

V souvislosti s používáním buldozerů ČTZ 100 na našem území je možné připomenout mimo jiné také jednu zajímavost. Jejich obsluha z ní samozřejmě v té době neměla vůbec radost, ale pro vesnické kluky, byly tyto stroje zdrojem součástek pro v té době novou hračku, nazývanou Klik-klak, která zachvátila prakticky celou Evropu.

Samozřejmě do tehdy komunistického Československa se dostala se zpožděním několika let, ale dostala. Jenže v hračkářství nebyla k sehnání, a tak dostala svou velkou příležitost domácí tvořivost.

Když zůstaly o víkendu buldozery, například po práci na trase plynovodu za vesnicí odstaveny, staly se terčem útoku omladiny, která pronikla do kabiny a odšroubovala z ovládacích pák koncovky z černé tvrdé hmoty, z kterých po patřičné úpravě vznikla hračka Klik-klak.

Jednalo se o dvojici kuliček z tvrdého plastu, zavěšených na provázku, který byl v polovině rozdělen držátkem nebo kroužkem.

Klik-klak, pro malé novinka pro velké vzpomínka

Fungovala tak, že ten, kdo s ní manipuloval, měl v ruce držátko, kterým pohyboval nahoru dolů, aby se kuličky zavěšené na provázku rozpohybovaly a dalším stupňováním pohybu dokázaly od sebe odrazit takovou silou, že do sebe nahoře i dole narážely a opakovaně se pohybovaly. Je nutné podotknout, že hračka vyžadovala trpělivost, soustředěnost a zvládnutí citu a rytmu v ruce. A dělala pěkný rámus.