Prihlásenie
Užívatežské meno / e-mail
Heslo
Registrácia
Napísa recenziu na môj voz  +Vloži inzerát

Exkluzivně z kabiny kamionu: Tohle vám o našich dálnicích nikdo jiný neřekne

Naša téma
Petr Vaňous | 16.04.2025
dalších 7 fotek
Pohled z kabiny kamionu na protijedoucí kolonu je tristní. | foto: Deník/Petr Vaňous
Usedli jsme do kabiny kamionu, abychom na vlastní kůži zjistili, jak se žije profesionálním řidičům a co je na českých silnicích nejvíc trápí. Ředitelství silnic a dálnic totiž plánuje rozšířit zákaz předjíždění pro kamiony na českých dálnicích, což vyvolává smíšené reakce mezi řidiči osobních aut a kamionů. Zatímco někteří vítají snížení rizika „sloních závodů“, jiní upozorňují na komplikace, které zákaz přináší pro plynulost dopravy. Jaké jsou skutečné výzvy a problémy, kterým čelí řidiči kamionů na českých silnicích? To jsme zjistili přímo z kabiny kamionu.
Nejsem asi jediný řidič, který přijal s povděkem zprávu, že Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) chystá českou dálniční sí osadit dalšími cedulemi zakazujícími předjíždění kamionů. „Bude to další rána pro sloní závody,“ zaradoval jsem se. Ve skrytu duše jsem ještě doufal, že by se, po vzoru Slovenska, mohlo zdlouhavé čekání na to, než si dvě ega řidičů kamionů dají říct a při předjíždění si uvolní cestu, mohlo rozšířit na všechny dálnice. A nejen na ně. Kamiony bych vystrnadil i z jiných silnic, klidně i polňaček.

Nepřijde souboj jako v oktagonu?
Můj pohled na celou problematiku se však pomalinku začal demilitarizovat poté, co mi do redakčního mailu přistála zpráva: „Vážený pane, pokud se chcete opravdu ponořit do problému, neváhejte mě kontaktovat. Dopřeji vám komplexní pohled na tuto problematiku. Projedeme si zhruba 760 km v kamionu. Tuto trasu jezdím v podstatě každý den. Na vlastní kůži zažijete něco o čem jste možná pouze slyšel.“

Chvilku jsem váhal, zda si se mnou jen jeden z nespokojených čtenářů nechce zahrát na MMA a přívěs kamionu nebude jen náhražkou oktagonu. Ale nakonec jsem kývl a odepsal. Prakticky vzápětí mi přišla odpověď: „Tak v úterý v 11:30 vyrážíme z překladiště v Říčanech u Prahy směr Slovensko. Zpátky budeme po půlnoci.“

Při představě, že pojedeme po již takřka mýty opředené dálnici D1, mě polil studený pot a do mysli se mi vkradla myšlenka, že sice budeme zpátky po půlnoci, ale nebylo řečeno jestli téže noci, či spíš na konci jara. Po půl dni stráveném na pozici závozníka jsem však pochopil, že ve velné většině případů nejsou za prodlužováním jízdy vinni kamioňáci, ale faustovské jádro pudla je někde zcela jinde. Ale to předbíhám.

První dojmy a slimák na kamionu
„Tak vás tady vítám, už jsem si myslel, že jste si to rozmyslel,“ přivítal mě v danou dobu u svého kamionu, se kterým brázdí po české „hedvábné stezce“, jak ji přezdívá třiadvacet let svůj kamion Michal Š. (nepřál si zveřejnit své celé jméno, ale redakce jej zná). Po tomto přivítání jsem šel s pravdou ven, že to bude poprvé, co kamionem pojedu.

A bylo to hned znát. Vylézt po schůdcích do výšky 170 centimetrů (na jedné ze zastávek jsem si to metrem ověřil) není zrovna pohoda. Natož pak (a to jsem si také ověřil) z kamionu vylézt. Poprvé jsem tak Michalovi udělal radost touto mou snahou opustit vozidlo. Při mém opouštění kabiny, které by se dalo označit jako když slimák stéká po skle, jsem mu totiž svým oděvem trošku setřel prach na pravé straně jeho dopravního prostředku.

Čekání na nakládku., zdroj: Deník/Petr Vaňous


Ještě než však k malé komediální vložce došlo, pomalinku jsem začal chápat, co se kamioňákům na zákazových značkách zakazujících předjíždění, nelíbí. Prakticky hned po vjezdu na dálnici před nás do mezery za jiným kamionem doslova vletělo auto s vlekem. „Vidíte ho. To je prostě nebezpečné a ten řidič by si měl dát pár facek. A navíc by měl být rád, že nejsme plně naložený. To bych neubrzdil a z něj by se stala sardinka,“ okomentoval Michal situaci, kdy i já jsem na místě spolujezdce pravou nohou hledal imaginární brzdový pedál.

„Vždy přeci musí na každém kamionu vidět tu informační nálepku Angel morts, tedy pozor na mrtvý úhel,“ opáčil jsem. „A myslíte si, že to někdo vidí a čte. Kdyby bylo po mém, nedávám to na kamiony, ale řidičům osobních aut a dodávek na přední sklo. Nebo alespoň na volant,“ nadhodil svoji myšlenku Michal.

Naštěstí jsme nebyli ještě v zákazové zóně a tak jsme po pár kilometrech, jakmile to situace dovolila, vlek, který se před námi vlekl sotva 75 kilometry v hodině, předjeli. „A to je štěstí, jinak bychom se za ním táhli Bůh ví dlouho. Víte, co je zajímavé, že chceme lítat na Mars, ale jediné, co umíme udělat pro bezpečnost a plynulost dopravy, je osadit na pevno úseky značkami,“ zafilozofoval si Michal.

K tomu nato dodal, že sice stát má ročně miliardy z mýtného, ale na dálnicích to není znát. „Respektive pro nás se nic nedělá a stále se jen vymýšlí, jak nám život znepříjemnit. Žijeme sice v demokracii, ale jak se zdá, tak ji má jen někdo. Silnice mají patřit všem. A kdo to nechce respektovat, a jezdí vlakem. A nadto by mě zajímalo, kdyby týden kamiony nevyjely. To by se lidi mohli zbláznit, že jim v krámě došlo máslo,“ dodal řidič.

Vypípané rozhovory o ŘSD
Přichází řeč na samotnou funkci ŘSD. Ta se posléze stočí na jejího mluvčího Jana Rýdla. V rámci dobrých mravů a objektivního psaní tak v tento okamžik musím konstatovat, že Michal měl na práci státní organizace a jejího mluvčího asi pětiminutový monolog. Když však vynechám sprostá slova a invektivy, tak vlastně neřekl nic.

Avšak na to „nic“ si vzpomenu vzápětí, když se v rádiu ozve Zelená vlna s hlášením, že za Brnem směrem na Prahu se tvoří nesouvislá až 50 kilometrů dlouhá kolona kamionů. „To tam určitě je zase nějaké krátkodobé zúžení, kdy ŘSD v plné síle dvou pracovníků musí neodkladně vytrhat plevel na části krajnice. Vít, tohle mě právě na tom štve. Oni to, co by bez problémů a dopravních komplikací mohli udělat přes noc, dělají za plného provozu,“ přisoudil si roli bájné Sibyly Michal.

A další průběh cest mu dal za pravdu. Jen po pár kilometrech se ve vedlejším koridoru opravdu zjevily kužely a dva pracovníci ŘSD něco vehementně dělali na krajnici, kdy se právě kužely staly jakousi pomyslnou startovní čárou, před kterou se štosovaly kamiony. „No, až pojedeme zpátky, už to bude dobré. Oni totiž nemají na noc svítilny, tak to zúžení bude pryč. Jednou jsem tu zažil situaci, kdy přeci jenom něco museli na dálnici v noci udělat. A představte si, že si na tu činnost svítily mobily. Tak kde jsou ty miliardy,“ řekl Michal a snížil rychlost.

Dostali jsem se totiž za značku zakazující předjíždění a před námi se již také v jedné souvislé řadě seřadilo několik kamionů. Naše rychlost poklesla 72 kilometrů v hodině. „A takhle pojedeme minimálně dalších čtyřicet minut, tedy pokud některý z řidičů před námi nezabočí na benzinku,“ okomentoval situaci můj průvodce.

Taky bych se v tu chvíli rád zastavil na benzině. Jenže jsou tu dva problémy. Jedním z nich je, že prakticky každá čerpací stanice, kterou míjíme, je kamionů plná a není tak kde zaparkovat. Druhá, mnohem svízelnější, je čas. Oproti běžnému řidiči je totiž kamioňák časovým intervalem mnohem více svázán. Ne snad tím, že by do cílové destinace měl přijet na vteřinu přesně, ale aby se třeba ještě v den, kdy vyjel dostal domů. Kromě zákonem předepsaných přestávek se totiž dbá i na čas „výkonu“ tedy po jakou dobu může denně tirák řídit. A jakmile tuto kvótu překročí, následuje pokuta.

„Na hlavu je nejenom tohle nařízení, ale právě i ty přestávky. Ty jsou dané tak, že musíte během své jízdy zastavit na 45 minut. A to v přesně daném pořadí. Takže nejdříve 15 minut a pak 30. Opačně to nejde,“ nekousl svazující literu zákona Michal a pokračoval: „U dálkových řidičů, kterým nezáleží na tom, kdy se vrátí domů, tomu malinko rozumím, ale ne všichni taky chtějí trávit část svého života přikovaní v autě někde na odpočívadle. A to třeba někomu nedochází, i my jsme lidé, kteří mají rodiny a nebo své koníčky. Několikrát se mi však stalo, že jsem věděl, že bych přijel na firmu, kde skládám, o pár minut déle, ale musel jsem kamion odstavit a objednat si v rodině člověka, a pro mě přijede, že zítra cestu dokončím. Neřeknu, kdybych to měl domů ještě půl hodiny, ale pár minut. To je opravdu nesmysl.“

Předjíždění stihl za 37 vteřin
Nesmysl je podle něj i samotný zákaz předjíždění, který mnohdy hraje právě velkou roli v tom, zda se člověk dostane domů včas. „Ano, jsou chvíle a místa, kde je to v určitou dobu či za povětrnostních podmínek třeba, ale žijeme v 21. století a máme moderní technologie. Třeba proměnné značky. Ty by úplně na řízení provozu stačily. A ne jen slepě od stolu rozhodovat, že tady kamioňák to a to nesmí,“ rozohnil se Michal.

Na to jsem mu předestřel opatření z Německa, kde mají řidiči kamionu na dálnici možnost beztrestně předjet na dálnici v případě, že tento manévr nebude trvat déle, než 45 vteřin. Teprve poté hrozí pokuta. „S tím bych taky souhlasil. Ale vrátím se ještě k pokutám za předjíždění. Nejde tak o samotné peníze. Když člověk není magor, ví, kdy může předjet a kdy ne. Taky jsme lidi a chceme se domů dostat bezpečně. Ale co mi hlava nabere, tak u nás je za tento přestupek automaticky připsáno i šest bodů. Podle mě by se měly body dávat jen opravdu za bezohledné předjíždění, ale ne automaticky. I já jsem je nedávno vyfásl. A řeknu na rovinu, že kdybych ještě dostal další, seknu s tím. A zajímalo by mě, kdo bude jezdit. Ono se do této profese moc lidí nehrne. A i já mám duševní zdraví jen jedno,“ dodal Michal. Myšlenka 45 vteřin jej však zaujala.

A tak jsem to, na úseku který nebyl pod značkami, zkusili. A výsledek? Průměrně jsme každý kamion předjeli do 37 vteřin. „Ale nejsou to jen kamiony. Ano, i mezi kamioňáky se najdou prasata, kteří nedají nohu z plynu, i když jedou 78 kilometrů v hodině, ale máme tu i sváteční jezdce, kteří se kochají krajinou, nebo vyjedou na dálnici jen jednou za uherský rok. A i kdyby jel jak šnek, předjet ho nemůžeme. A to je ten největší problém. Proč tedy máme jezdit podle toho nejpomalejšího?“ vznesl otázku, na kterou však nezná odpověď, Michal.

Další, co jej na českých dálnicích štve, tedy kromě pro něj nepochopitelných oprav, jsou i manýry řidičů osobních aut právě u zúžení. Právě i díky nim se podle něj tvoří mnohakilometrové kolony kamionů. „Oni se neumí zařadit a neznají ZIP. Prostě se tam narvu. Kolikrát se, než se rozjedu, předemne nahrnou i čtyři auta. Jsou prostě bezohlední,“ nakousl další nešvar řidičů Michal: „A co je vůbec nejhorší, tak když se před vás nejednou nasáčkuje auto, které chce mermomoci za pár stovek metrů zajet na benzinku, aby mu asi nevychladl hambáč. TO jde taky o život a nervy.“ dodal Michal.

Na závěr je nutno dodat, že 756 kilometrů jsme, i s vykládkou a nakládkou, zvládli v časovém limitu. I když jen o fous, kdy nám už na cílové stanici začal pípat tachograf, že se blíží nucená přestávka. A já jsem posléze odjížděl nejen pocitem, že jsem měl možnost nahlédnou pod ruce člověka od „kulaté lopaty,“ ale hlavně s vědomím, že nechat občas bez zvednutého obočí a nadávek předjet před sebou kamiony není zas tak hrozná katastrofa. Vždy i kamioňáci jsou lidi, kteří mají doma rodiny a nechtějí nechat plynout svůj život na parkovišti u pumpy.

Hodnotenie článku
Hodnocené: 0x
Ještě jste nehodnotil/a
Tagy
Diskusia
u článku nie je zatiaž žiadna diskusia
vloži príspevok do tejto diskusie
Nejčtenější články předchozích 7 dnů