Občerstvení na dálnici D8? Pod Řípem by i praotec Čech ztratil chuť k jídlu

Naše gastrotoulky po českých dálnicích nás tentokrát zavedly na trasu pod dohledem památné hory Říp. A kdyby na ni nyní vystoupil praotec Čech, zdržel by se jistě provolání: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající“.  Při obhlédnutí autostrády vedoucí z Prahy severoseverozápadním směrem přes Lovosice a Ústí nad Labem ke státní hranici Česko/Německo, kde se volně napojuje na německou dálnici A17, by ho spíše napadla slova o gastronomické černé díře... Pokud jsme nazvali dálnici D10 gastronomickou pouští, kde jako oázy působí Restaurace Letadlo a Kontakt u Turnova, tak pro spojnici hlavního města s Německem by se dalo mluvit o gastronomické černé díře. Na takřka 100 kilometrech se totiž nenachází žádný podnik, který by stál za návštěvu. Tedy z gastronomického hlediska. Na cestu si tak doporučujeme přibalit nejen chléb s výtažkem se strdí (tedy s medem), ale také pro jistotu i řízky, kdyby náhodou medové naděje selhaly.

Jedinou světlo, ale ne zrovna zářící, výjimkou, je zastávka na čerpací stanici OMV v Siřejovicích, kde se kromě velkého prostranství pro odstavení kamionu nachází i Bageterie Boulevard. Při představě, že se však na zdejší toaletu, která je zdarma, nahrne v jednu chvíli více jak osazenstvo zdejšího jednoho stolu, člověka nenaláká ani výzva, že od 16 do 19 hodiny je tu zvýhodněné menu za 149 korun, zvláště když je jediný pisoár v obležení.

A i když je u dveří tabulka, kde se zaznamenává hygienická údržba sociálního zařízení, stav mušle, tedy hlavně prostor pod ní, tomu moc nenasvědčuje. Možná by se, tedy kromě častější dezinfekce podlahy, hodila i cedulka: Pánové to co právě držíte v ruce není tak dlouhé jak si myslíte, proto, prosím, přistupte o krok blíže!

Co se pak týče samotného občerstvení v celkem útulném podniku, dali jsme na radu polepů a Chef Menu jsme si objednali - Bobiči polévku za 89 korun. Sice se na nás tato tradiční slovinská polévka s kukuřicí, fazolemi, uzenou slaninou, bramborami a kořenovou zeleninou ze stěny tvářila jako krmě, v které bez problémů stojí lžíce, ale realita byla jiná. A navíc trošku matoucí.

Nejdříve jsme po zaplacení dostali tradiční účtenku s číslem objednávky, kde se skvěla pro milovníky hokeje zapamatovatelná číslovka 68. „Jágrovo“ numero se posléze objevilo i na přilehlém displeji s časem odpočtu 3:38 minut. Během půl minuty však obsluha již volala: „Polévka“. A jelikož jsme nezpozorovali, že by si ještě někdo jiný před námi (dva lidi) tuto krmi objednal, skončila na našem stole.

Ale odpočet stále běžel. Strach z toho, že jíme polévku někomu jinému, utichl až v době, kdy odpočet skončil a my si uvědomili, že jsme se stali součástí experimentu s časoprostorovou polévkou.

A pokud je řeč o tekuté stravě, tak v případě polévky to u Boulevardu platí dvojnásob. Žádná poctivá hustá polévka, která se na nás smála z nabídky, se nekonala. Sice zahřála, ale realita byla tekutější než Vltava po jarním tání. Žádný zázrak, natož pak z cizokrajné gastronomie, se nekonal.

Poprvé v historii gastrotoulek po českých dálnicích přišla na přetřes i myšlenka, že klidně sjedeme u nějakého exitu a pokusíme se najít dobrou a poctivou kuchyni v malé dojezdové vzdálenosti. Poprosili jsme tak i o radu kolegy z Ústeckého kraje. Ovšem jejich odpověď byla stejně prázdná, jako gastronomie na D8.

„Jezdím po dálnici pravidelně, ale ani v okolí nevím, co bych ti poradil. Tady ti asi pšenka nepokvete,“ sdělil bez okolků, i když po delší chvíli uvažování, šéfredaktor severovýchodní divize Deníku Vladimír Mayer.