Kdo namaloval první bílou čáru? Tento příběh změnil silnice po celém světě

Bílé čáry na silnici – dnes zcela běžný prvek, bez kterého si silniční provoz nedokážeme představit. Vodorovné dopravní značení však má fascinující historii, která sahá více než 100 let zpět. Víte, že první čáry na silnici vznikly v Americe, a že za nimi stála žena, která se téměř čelně srazila s náklaďákem? Nebo že své prvenství si nárokují hned tři místa v USA? Ponořte se s námi do příběhu jednoduché, ale geniální inovace, která navždy změnila způsob, jakým řídíme. Samozřejmě, že vodorovné značení bílými čarami na silnici tak, jak je známe dnes, vznikalo postupem času a jeho používáním. Užívá se proto hlavně v místech, kde se míjejí různé dopravní prostředky, takže se zde nedá rozumně existovat bez vymezení práv a povinnosti každého z účastníků provozu. Cesta k současnému stavu ale nebyla jednoduchá. Na samotném začátku byl většinou nějaký nepříjemný zážitek.

Jsou nejméně dvě legendy o tom, jak vznikl nápad že by bylo dobré pro větší bezpečnost účastníků silničního provozu začít používat bílé čáry, vymezující jednotlivé jízdní pruhy.

První legenda, která patří k nejznámějším, hovoří o tom, že za bílou čarou na silnici stojí lékařka June McCarroll (30. června 1867 – 30. března 1954). Té je myšlenka vymezení dálnic namalovanou čarou připisována zejména Kalifornským ministerstvem dopravy - California Department of Transportation.

Za nápadem stála dopravní příhoda. Na podzim roku 1917 totiž jela McCarrollová se svým Fordem Model T po silnici vedoucí do její kanceláře ve městě India v Kalifornii. Při tom se ale stalo, že McCarrollová se v podstatě málem čelně srazila s nákladním autem.



„Já s autem jsem se ocitla tváří v tvář kamionu na zpevněné silnici. Netrvalo mi dlouho, než jsem si vybrala mezi písčitým úsekem vpravo od cesty a desetitunovým náklaďákem vlevo! Následně jsem si v rámci bezpečnostních opatření namalovala bílou čáru na střed silnice,“ citoval vzpomínku McCarrollové list The Roverside Press-Enterprise.

McCarrollová také svůj nápad sdělila místní obchodní komoře a správní radě okresu Riverside, ale bez úspěchu. Nakonec se rozhodla sama ručně namalovat bílý pruh uprostřed silnice, čímž stanovila skutečnou šířku jízdního pruhu, aby se zabránilo podobným nehodám.

Prostřednictvím Indio Women's Club a mnoha podobných ženských organizací zahájila celostátní kampaň psaní dopisů na podporu svého návrhu. V listopadu 1924 tuto myšlenku přijala Kalifornská dálniční komise a bylo natřeno 5 600 kilometrů čar za cenu 163 000 dolarů. Později se tato myšlenka rozšířila po celém světě.

Tuto skutečnost ale zpochybňují dva úřady, a to jak Federální správa dálnic - Federal Highway Administration (FHWA) v dokumentu America's highways, 1776-1976: a history of the Federal-aid program, tak i Michiganské ministerstvo dopravy - Michigan_Department_of_Transportation, protože podle nich už dávno před McCarrollovou nejméně dva muži z Michiganu namalovali na silnici středové čáry.

Jedním z nich měl být Edward Norris Hines (13. ledna 1870 – 4. června 1938), člen silniční komise okresu Wayne v Michiganu v letech 1906 až 1938.Hines byl původním povoláním a patřil k velkým inovátorům v oblasti rozvoje silnic.

Jako cyklista v roce 1890 založil Hines v Michiganu organizaci Good Roads - Dobré silnice, která se zasazovala o rozvoj okresních silnic. To vedlo k přijetí zákona o okresních silnicích v roce 1893 a dokonce ke změně michiganské ústavy v roce 1894. Během této doby byl Hines prezidentem cyklistického klubu Detroit Wheelmen, hlavním konzulem michiganské divize League of American Wheelmen a viceprezidentem League of American Wheelmen.

Do Silniční rady okresu Wayne byl Hines jmenován při jejím založení v roce 1906 spolu s Henrym Fordem a Cassiusem R. Bentonem. V roce 1909 byl Hines zodpovědný za výstavbu první celé míle betonové vozovky na světě, která byla postavena v úseku Woodward Avenue mezi Six Mile Road a Seven Mile Road v Detroitu.

Hines přišel s konceptem namalování čáry středem silnice, která by oddělovala provoz v opačných směrech. Na tuto myšlenku přišel, když sledoval, jak vůz na mléko, které z něj na korbě unikalo, zanechává stopu po ulici. Hinesem navržené malované středové čáry byly poprvé použity v roce 1911 na River Road v Trentonu v okrese Wayne.

Informoval o tom v článku s titulkem Vynálezce středové čáry dálnice získal mezinárodní ocenění portál Mlive při příležitosti toho, že byla Hinesovi v roce 2011 k výročí 100 let udělena v holandském Amsterdamu cena Paula Mijksenaara za design za funkci.

Druhým muže z Michiganu byl Kenneth I. Sawyer z Komise pro silnice okresu Marquette. Ten získal ocenění za namalování první středové čáry dálnice v roce 1917 na tehdejší dálnici M-15, které je dnes součást moderní okresní silnice č. 492. Podle portálu wikipedia fotografie z roku 1917 z této lokality v Michiganu jasně ukazují středovou čáru namalovanou na místě během onoho léta, tedy před incidentem McCarrolové na podzim roku roku 1917.

Tato jednoduchá myšlenka je podle portálu wikipedia od té doby uznávána jako jedno z nejdůležitějších zařízení pro bezpečnost silničního provozu v historii dálniční dopravy. „Odklízení sněhu z veřejných komunikací bylo další z Hinesových inovací,“ uvádí se na wikipedii.

Bez ohledu na to, komu je připisován vynález dopravního pruhu, se tento nápad rychle rozšířil. Web Performed Thermoplastic píše, že po Michiganu, Oregonu a Kalifornii přijaly praxi značení silnic bílými čarami do roku 1924 zbylé státy USA. Po celé Americe se dopravní pruhy k vymezení dopravy stávaly normou i v jiných světadílech a tento jednoduchý vynález zachránil nespočet životů.

Bílé dopravní značení na silnic poprvé začalo používat britské Spojené království, a to v roce 1918. Myšlenka namalování bílé čáry uprostřed silnice byla poprvé použita jako experiment v Sutton Coldfield v Birminghamu. Byla to reakce na stížnosti místních obyvatel na bezohlednou jízdu. Přispělo k tomu také několik. Proto společnost Sutton Coldfield Corporation namalovala čáry na Maney Corner.

Ty se ukázaly jako úspěšný prvek ke snižování počtu nehod, takže je v roce 1926 přijala celá země jako standardní součást bezpečnosti silničního provozu. Další země tuto myšlenku okopírovaly a brzy se silniční čáry objevovaly po celém světě.

Historie bílých čar na silnicích u nás sahá do 30. let minulého století, kdy byly v tehdejším Československu zavedeny pro vyznačení směru jízdy v méně přehledných místech a pro oddělení provozu.

Původně byly používány i pro potvrzení směru jízdy, například v souvislosti s přechodem na pravostranný provoz v roce 1939, kdy se doporučovalo jejich použití na vozovkách. Na začátku byly malovány šipky, které určovaly směr jízdy.

S přechodem na pravostranný provoz byly bílé šipky používány k označení směru jízdy a obecně se doporučovalo rozdělit vozovku bílou čarou, hlavně v méně přehledných místech. Tato praxe je využívána dodnes.

Bílá čára na silnici má více významů v závislosti na svém tvaru. Například  souvislá bílá čára odděluje jízdní pruhy a nesmí se přejíždět, kromě odbočování či objíždění. Přerušovaná bílá čára také odděluje jízdní pruhy, ale smí se přejíždět při dodržení příslušných ustanovení vyplývajících z obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích.

Značka s mezerami dvojnásobné až čtyřnásobné délky než délka úseček vyznačuje zejména jízdní pruhy. Klikatá bílá čára (V 12e) upozorňuje na místo vyžadující zvýšenou opatrnost, například kvůli nebezpečí nebo pohybu chodců, a řidiči by měli v těchto místech snížit rychlost a být ostražití. Pokud bílá čára odděluje pruhy s protisměrným provozem, musí řidič jet ve většině států světa vpravo od ní. Obráceně tento příkaz platí ve státech, kde je zaveden levostranný provoz.