Německé tříkolky Tempo se proslavily i ve světě. Značku pak získal Mercedes

Společnost Vidal & Sohn Tempo Werke se proslavila výrobou tříkolových užitkových vozidel, která byla v Německu osvobozena od silniční daně. Díky inovacím a strategickým rozhodnutím se Tempo stalo významným hráčem na trhu užitkových vozidel a velmi úspěšné byly hlavně jejich modely jako Hanseat a Matador. Tříkolky se nakonec vyráběly nejen v Německu, ale i v dalších zemích. A dodnes je můžeme vidět jezdit například v Indii. Původně to byla firma zabývající se poskytování protipožárních služeb společnostem dovážejícím uhlí do přístavu v Hamburku. Později se zakladatel podniku Vidal & Sohn Tempo Werke a jeho syn rozhodli uvést na trh jednoduchý užitkový vůz na třech kolech. Výroba tříkolek, tedy motorových vozidel s méně než čtyřmi koly a zdvihovým objemem válců menším než 200 kubických centimetrů, byla podle německých zákonů od roku 1928 osvobozena od silniční daně a mohla být řízena bez řidičského oprávnění. To byla nakonec jedna z cest, která vedla k úspěchu tříkolových vozítek a dodávek značky Tempo.

Původní společnost Tempo byla založena v roce 1924. Společnost se proslavila hlavně tříkolovými Hanseat a později čtyřkolovými užitkovými automobily Matador. Firma Tempo také vyráběla malá vojenská vozidla ve 30. a 40. letech minulého století. Když se společnost rozhodla vyrábět užitková vozidla, nechala se inspirovat tříkolkou Goliath, kterou vyráběla automobilka Borgward z Brém.

První vůz, který firma z Hamburku vyrobila, byl tříkolový rozvážkový vozík Tempo 1, poháněný jednoválcovým dvoudobým motorem ILO objemu 198 kubických centimetrů, který byl sestaven v dílně uhelného skladu roku 1928.

Stejně jako jeho konkurent Goliath měl ložnou plochu před sedlem řidiče. Nabízena byla i větší verze T2 s motorem objemu 400 kubických centimetrů. Byly to ale jen špatně postavené kopie tehdejších dodávkových tříkolek vyráběných ve velkém množství i dalšími společnostmi.

Bohužel se zapsaly do paměti uživatelů jako velice poruchové. „Tempo tak musel zaměstnávat ještě servisního mechanika, který byl na zavolání k dispozici zákazníkům,“ uvádí portál wikipedia. Díky krachu na newyorské burze a bankrotu některých konkurenčních firem se podařilo společnosti Tempo zaměstnat nového hlavního konstruktéra, který vyřešil problémy předchozích modelů.

Nové Tempo T6 s motorem ILO 198 kubických centimetrů se sice podobalo svým předchůdcům, bylo ale zásadně přepracované. Nakonec se prodávalo tak dobře, že se společnost musela přestěhovat do větších výrobních prostor v Hamburku.

Vyrábělo se také Tempo T10 s motorem objemu 350 kubických centimetrů, jenže to už od uživatelů ale vyžadovalo vlastnit řidičský průkaz a placení silniční daně a už se proto neprodávalo tak dobře. Ještě hůře se prodávalo Tempo Pony, což bylo zjednodušené Tempo T6 řízené pomocí řídítek, a to přesto, že bylo nejlevnějším vozidlem na trhu.

Tempo také zareagovalo na novou tříkolku s plně uzavřenou kabinou a ložnou plochou Goliath, která se objevila na trhu v roce 1933. Jenže napodobenina Tempo Front 6, která měla pohon předního kola a motor o obsahu 400 kubických centimetrů nad ním, který se při zatáčení s kolem natáčel, byla zpočátku tak trochu problematická.

Jenže jednodušší konstrukce byla méně nákladná, prostornější a díky dalšímu vývoji z ní nakonec vznikl německý jednotný lehký užitkový tříkolový vůz Standard E1 vyráběný za II. světové války v množství variant.

V roce 1935, tedy před 90 lety, umožnil úspěch nové tříkolky vznik prvního čtyřkolového vozidla, nesoucího název Temp. Byl jím nákladní vůz Tempo V600 s pohonem předních kol větším dvoudobým motorem ILO objemu 600 centimetrů kubických.

Bohužel, jeho výroba neměla dlouhého trvání, protože v roce 1938 tehdejší vláda nacistického Německa přišla s omezením na množství vyráběných typů takovýchto nákladních aut, což vedlo k ukončení výroby tohoto modelu.

V letech 1936 až 1944 společnost vyráběla lehký terénní vůz Tempo G 1200 se dvěma dvoudobými dvouválcovými motory ILO objemu 600 kubických centimetrů, přičemž jeden motor byl umístěn vpředu a druhý vzadu, takže každý poháněl svou nápravu. Vůz díky tomu zvládl jízdu i v opravdu obtížném terénu.

Auto vyvinul Otto Daus. Jenže velení Wehrmachtu se zrovna dvoudobé motory příliš nezamlouvaly a neměl ani důvěru ve schopnost plnit potřebné množství dodávek jednotlivých vozů. Tempo G 1200 proto téměř nepoužíval. Na vývoz do spřátelených zemí se jich vyrobilo víc než 1 000.



Podobné uspořádání později převzal francouzský Citroën 2CV Sahara, který měl rovněž dva motory zajišťující mu pohon 4x4. Představen byl v březnu 1958 a byl určen pro francouzské naftaře pracující v Africe. Dokázal překonat stoupání 40 procent a jel rychlostí až 100 kilometrů v hodině.

Po skončení II. světové války se firma v roce 1947 vrátila ke kusové výrobě užitkových tříkolek, od roku 1949 sériově vyráběných pod názvem Hanseat.

Ve stejném roce ještě Tempo představilo model Matador, dodávku nebo lehký nákladní vůz s plochým čtyřválcovým motorem objemu od Volkswagenu v kabině pod sedadly za poháněnou přední nápravou. Prodeje všestranného Matadoru byly dobré, Volkswagen ale v roce 1952 ukončil dodávku motorů.

Začaly se tedy používat tříválcové dvoudobé motory ILO. Ty ale byly tak špatné, že je Tempo později bezplatně nahrazovalo motory Heinkel navrženými Hansem Müllerem z porýnského Andernachu, bývalým vedoucím vývoje motorů DKW v saském Zschopau. Mimochodem Müller také zkonstruoval motor pro automobil Saab 92. Ani ty ale nebyly příliš uspokojivé a výroba tak velmi klesla.

V roce 1953 byl představen model Wiking, lehčí čtyřkolová dodávka založená na konstrukci Matador poháněná dvouválcovým motorem objemu 452 kubických centimetrů od společnosti Heinkel. Ten pomohl udržet výrobu a byl zdatným soupeřem nové generace lehkých dodávek s předním pohonem od DKW, Goliath, Gutbrod a Lloyd, které vytlačovaly hlučné, pomalé a nemotorné tříkolky z ulic německých měst.

V letech 1950 až 1954 byl vyvinut pohledný minivůz Tempo 400. Do sériové výroby se ale nedostal. Jedním z důvodů mohl být nedostatek prostoru a dalším pak problematické dodávky motorů pro typ Matador.

S rokem 1953 přišla nabídka na zakázku výroby Land Roverů montovaných v Německu pro použití západoněmeckými pohraničními silami. Firma Tempo je sestavovala z dovážených dílů, karoserii ale stavěla z ocelového místo hliníkového plechu. V letech 1953 až 1956 bylo takto vyrobeno a dodáno 189 vozů.



Od roku 1955 dodávala firma Tempo také karoserie pro minivůz Heinkel Kabine. V roce 1956 Oscar Vidal prodal 50 procent podniku společnosti Hanomag, která byla součástí ocelářského, těžebního a výrobního konglomerátu Rheinstahl. Získal tak silného partnera se kterým měla být malá společnost méně zranitelná. Výroba tříkolek Tempo skončila v roce 1956.

Od roku 1957 měla dva nové dodavatele motorů. Jedním byl samotný Hanomag se vznětovým motorem objemu 1,8 litru navrženým Borgwardem a druhým motor od společnost British Motor Corporation s čtyřválcovými čtyřdobými motory objemu 948 kubických centimetrů Wiking a 1 489 kubických centimetrů pro Matador. Pro zdůraznění změn prošly tyto vozy faceliftem.

Nové pohonné jednotky znovuoživily Tempo. Vznětový motor byl výhodou proti Fordu a Volkswagenu, které jej nabídly až o několik desetiletí později. Wiking se jmenoval na Tempo Wiking Rapid, krátce poté pouze na Tempo Rapid.

V roce 1963 nahradil oba předchozí modely typ Tempo Matador s otočeným hnacím ústrojím. Motor byl umístěn před přední nápravou.

Tři roky nato, tedy v roce 1966 Hanomag koupil zbývající podíly společnosti Vidal & Sohn Tempo, což pro Evropu znamenalo konec značky jako takové. Nově vyráběná vozidla už byla prodávána pod názvem Hanomag s číselným označením. V letech 1967 až 1970 se vozidla prodávala pod novým názvem „Hanomag-Henschel“. A když v roce 1971 koupila společnost Hanomag-Henschel, v rámci ní také značku Tempo, společnost Daimler-Benz AG, zůstala továrna Tempo u výroby dodávek, a to až do roku 1977.

Mercedes-Benz provedl úpravy, vznětový motor Hanomag nahradil vlastním se zdvihovým objemem 2,0 a 2,2 litru. Malou poptávku po zážehových motorech uspokojoval britskými motory objemu 1,6 a 1,8 litru. Daimler-Benz tak získal bez konstrukčních investic konkurenta pro Volkswagen Transporter a Ford Transit. V roce 1977 ho ale nahradil řadou Mercedes TN.

Od roku 1966 do roku 1977 se všechna vozidla vyráběná společností Tempo prodávala pod jiným názvem, a to buď Hanomag, Rheinstahl-Hanomag, Hanomag-Henschel nebo Mercedes-Benz.



Po skončení výroby dodávek byla továrna rozšířena a výroba dodávek skončila. Namísto nich v prosinci 1983 zahájila výrobu úplně jiných automobilů, a to Mercedes – Benz 190, což by automobil střední třídy, který se vyráběl v letech 1982 až 1993.

Jednalo se o čtyřdveřový sedan s pohonem zadních kol, který pak by nahrazen vozy třídy C. Určitou zajímavostí je skutečnost, že v roce 1987 se bez vědomí německého výrobce začal v Severní Koreji vůz vyrábět pod jménem Kaengsaeng 88.

Výroba tříkolek a čtyřkolových dodávek Tempo nebyla pouze německou záležitostí. Vozítka pod podobným nebo jiným názvem se vyráběla různě po světě. Ve Španělsku to byla společnost Tempo Onieva, později převzaté společností Barreiros. To vyrábělo dodávky Tempo Viking a lehké nákladní vozy s dieselovými motory Barreiros.

V jihoamerické Uruguayi to Tempo Viking a Matador vyráběla Germania Motors. Ve Velké Británii vyráběla firma Jensen Motors dodávky Tempo Matador, známé také jako Tempo 1500 nebo Jensen Front Wheel Drive. Proti domácí konkurenci však byly příliš drahé, prodeje nízké a výroba tak brzy skončila.

„Tyto vozy se vyráběly krátkou dobu od roku 1949 do roku 1951. Byly vyráběny ve formátu náklaďáku a dodávky a celkem se jich vyrobilo jen asi 1300. Dnes jich podle všeho existuje už jen méně než deset, což z nich dělá velmi vzácné stroje,“ informuje portál Oldbug.



V Indii byla ve výrobě tříkolka Tempo Hanseat v Bajaj Tempo Motors v Goregaonu v Bombaji, kdy byla na trh dodávána pod názvem Bajaj Tempo Hanseat. Společnost zde vyráběla také dodávky Matador, a to až do roku 2000, když model v posledních letech nesl název Force. Vyráběl se zde také model tříkolky s valníkem Bajaj Tempo Minidor.