Randy Mamola: čtyřikrát druhý, nikdy první. V San Marinu ukázal zázračný kousek

Za svého působení na okruzích byl široce považován za jednoho z nejlepších jezdců své éry – a to i navzdory tomu, že se mu nikdy nepodařilo získat titul mistra světa. Hned čtyřikrát k němu měl blízko, ale v napínavých soubojích s největšími hvězdami motocyklového sportu mu vždy těsně proklouzl mezi prsty. Řeč je o Randym Mamolovi, který se i bez titulu právem řadí mezi legendy světa motocyklů. Fanoušci na něj vzpomínají jako na výraznou a nezapomenutelnou osobnost závodní scény. Poprvé útočil na titul světového šampióna před 45 lety, tedy v sezoně 1980. Také v dalším ruce měl titul na dosah ruky, stejně jako v letech 1984 a 1987. Na vysněný nejvyšší stupínek ale nikdy nevystoupil.

Randy Mamola se narodil 10. listopadu 1959 v San José v Kalifornii. Zpočátku měl velký sen, stát se profesionálním muzikantem, od 10 let hrál v kapele. Když mu bylo 12 let, přesunuly se jeho zájmy k motocyklovým závodům a začal zbožňovat svého pozdějšího závodnického kolegu Kennyho Robertse.

Začal soutěžit v závodech na polní dráze v severní Kalifornii a povedlo se mu získat sponzorství od Yamahy, když mu bylo 14 let. Od té doby se zaměřil na silniční závody motocyklů, když se jeho koučem stal bývalý závodník Ron Grant.

Svou první mezinárodní zkušenost získal v roce 1977, když ho Grant vzal na soutěž na New Zealand Marlboro Series, kde Mamola, jak píše na straně 203 v knize Grand Prix Motorcykle Racers: The American Heroes autor Norm DeWitt (MBI Publishing Company, 2010) svými výsledky udělal velmi dobrý dojem.

V roce 1977 Mamola vystudoval střední školu a začal profesionálně závodit v silničním motocyklovém šampionátu AMA 250cc, kde skončil v konečném pořadí druhý za Davidem Emdem.

Ve své druhé sezoně v roce 1978 ale už AMA 250cc vyhrál, když svým jízdním stylem začal napodobovat svou závodnickou ikonu Kenny Robertse. Vysloužil si za to přezdívku Baby Kenny. Jeho výkon mu vynesl místo v americkém týmu pro zápasové závody Transatlantic Trophy v roce 1979.

Závody Transatlantic Trophy postavily proti sobě nejlepší britské jezdce a nejlepší americké silniční závodníky na motocyklech do 750 ccm v sérii šesti podniků v Anglii.

Jako od jezdce třídy do 250 kubických centimetrů se od Mamoly neočekávalo, že bude vyrovnaným soupeřem závodníků na silnějších motocyklech o objemu 750 ccm, ale... Překvapil tím, že dokončil sérii jako druhý nejlepší za svým americkým kolegou Mikem Baldwinem a před bývalým mistrem světa a největším britským favoritem Barry Sheenem.

Do seriálu mistrovství světa silničních motocyklů Randy Mamola vstoupil v roce 1979 při Grand Prix Venezuely do 250 kubických centimetrů. Startoval s motocyklem Bimota s motorem Yamaha a dojel si pro páté místo. Závod vyhrál Ital Walter Villa na Yamaze.

Poté, co se rozešel v názorech se svými italskými sponzory, přesedlal na Yamahu TZ-250 sponzorovanou Sergem Zagem.



Když se v polovině sezony zranil jezdec týmu Zago ve třídě 500 ccm Mike Baldwin, Mamola se posunul na jeho místo, převzal týmové Suzuki RG 500 a rázem se ocitl mezi světovou elitou. Navzdory tomu, že se zúčastnil pouze poloviny závodů třídy 500, dokázal dojet druhý při Velké ceně Finska za vítězným Holanďanem Boetem van Dulmenem, pět kol vedl Velkou cenu Francie, než ho předjel Barry Sheene, aby skončil na druhém místě těsně před svým idolem z dětství Kennym Robertsem. Svou nováčkovskou sezonu uzavřel čtvrtým místem ve třídě 250 ccm a osmém ve třídě do 500 ccm.

Výjimečná nováčkovská sezona Mamolovi pro rok 1980 vynesla angažmá v továrním týmu Suzuki, kde nahradil Barryho Sheenea, který odešel závodit jako soukromý jezdec Yamahy. Mamola v barvách týmu Suzuki vyhrál svou první Grand Prix 500 ccm kariéry při Velké ceně Belgie. Stal se tak ve věku 20 let a 239 dní nejmladším vítězem Grand Prix premier class v historii, čímž překonal rekord, který v roce 1961 stanovil Mike Hailwood (21 let, 75 dní). Mamolův rekord potom v roce 1982 překonal Freddie Spencer, který vyhrál závod, když mu bylo 20 let, 196 dní.

V současnosti je držitelem tohoto rekordu Marc Marquez, který vyhrál Velkou cenu ve věku 20 let a 63 dní při Grand Prix of the Americas v roce 2013.

1. Marc Marquez - 20 let, 63 dní (Circuit of the Americas 2013)
2. Freddie Spencer – 20 let, 196 dní (Spa-Francorchamps 1982)
3. Norifumi Abe – 20 let, 227 dní (Suzuka 1996)
4. Dani Pedrosa – 20 let, 227 dní (Shanghai International Circuit 2006)
5. Randy Mamola – 20 let, 239 dní (Zolder 1980)
6. Jorge Lorenzo – 20 let, 345 dní (Circuito do Estoril 2008)
7. Mike Hailwood – 21 let, 75 dní (Isle of Man 1961)
8. Fabio Quartararo – 21 let, 90 dní (Circuito de Jerez-Angel Nieto 2020)
9. Valentino Rossi – 21 let, 144 dní (Donington Park 2000)
10. Casey Stoner – 21 let, 145 dní (Losail International Circuit 2007)

Zdroj: MotoGPV dalších závodech sezony Mamola postupně sbíral body a poprvé ve své kariéře útočil na zisk titulu mistra světa. Když vyhrál ve Velké ceně Velké Británie, smazal náskok na vedoucího Robertse na 13 pouhých bodů. V posledním závodě sezony ale skončil kvůli poruše na zapalování až pátý, takže sen o titulu světového šampióna se rozplynul a Mamolovi v konečném pořadí šampionátu patřilo druhé místo za vítězným Robertsem.

Také do sezony 1981 Mamola vletěl víc než rázně, když si připsal dvě vítězství a dvě druhá místa, aby se dostal do čela průběžného pořadí šampionátu MS. Jenže vedení nakonec neudržel. Dostal se před něj Lucchinelli z týmu Gallina-Suzuki a po čtyřech vítězstvích v pěti závodech mu právem patřil titul mistra světa třídy 500 pro rok 1981.

Šéf Mamolova týmu Jeremy Burgess, který se později stal šéfem týmu sedminásobného mistra světa Valentina Rossiho, vyjádřil přesvědčení v článku pro portál Australian Motor Cycle, že Mamola by šampionát vyhrál, kdyby používal pneumatiky Michelin, stejně jako Lucchinelli nebo Uncini, místo pneumatik Dunlop používaných jeho týmem.

Jeho výkon měl být také negativně ovlivněn hledím na přilbě, které se v chladném nebo vlhkém počasí zamlžovalo a nutilo jej zvolnit tempo.

„Podruhé za sebou skončil Mamola na druhém místě, ale bylo mu pouhých 21 let a mnoho pozorovatelů se domnívalo, že je jen otázkou času, kdy vyhraje mistrovství světa,“ píše se na portálu wikipedia.

Přišla sezona 1982 a s ní trochu slabší konečný výsledek, a sice šesté místo v celkovém pořadí MS. V následujícím roce 1983 už to ale bylo zase lepší. Mamola si vyjezdil solidní třetí místo. Naposledy sedlal Suzuki RG500, zatímco jeho největší rivalové Spencer a Roberts jezdili s novými stroji. Freddie Spencer jezdil Hondu NS500 a Kenny Roberts Yamahu YZR500.

V roce 1984 přišel nový, v pořadí třetí útok na titul mistra světa. Po odstoupení Suzuki ze závodů Grand Prix byl Mamola chvíli bez práce, ale poté, co Spencer utrpěl zranění během předsezonních závodů Trans-Atlantic Match Race, Honda Randyho přizvala do svého týmu.



Při svém debutu na Hondě s NS 500 skončil na druhém místě za Eddiem Lawsonem při Velké ceně Španělska. Vyhrál také tři z posledních pěti závodů sezony, včetně vítězství v britské Grand Prix v Silverstone v sedle zbrusu nového stroje Honda NSR500. Navzdory skvělému finiši v sezoně to ale opět na post šampióna seriálu mistrovství světa nestačilo. Mamola skončil opět celkově druhý za vítězným Lawsonem.

Následovala sezona 1985 a s ní zase o něco slabší výsledky, které stačily na konečné šesté místo. V následujícím roce 1986 to bylo zase o něco lepší, když Mamola přesedlal k nově vytvořenému týmu Kenny Roberts-Yamaha a se strojem YZR 500 vybojoval závěrečný bronzový stupínek.

Při Grand Prix San Marina 1985 Randy Mamola provedl jeden z opravdu nejzázračnějších kousků v historii motocyklových velkých cen. Poté, co jeho zadní pneumatika ztratila a pak náhle znovu získala trakci, byl Mamola v podstatě katapultován dopředu přes řídítka a už to vypadalo, že bude následovat krkolomný pád, jenže...

Mamola předvedl působivou ukázku síly, obratnosti a vytrvalosti. Pevně sevřel řídítka, zatímco obě nohy visely z pravé strany motocyklu. Dokázal udržet motorku ve vzpřímené poloze, zatímco sjel z dráhy, než se mu podařilo dát levou nohu zpátky na sedlo a nad strojem znovu získat kontrolu.

Mamola zahájil sezonu 1987 vítězstvím ve Velké ceně Japonska, ale poté Gardner rozjel sérii, kdy vyhrál čtyři z dalších pěti závodůpřevzal velení šampionátu. Mamola přestože zaznamenal další dvě vítězství ve Velké ceně Francie a San Marina a devět umístění na stupních vítězů, zakončil sezonu na druhém místě za vítězným Gardnerem. To se nelíbilo šéfovi týmu Robertsovi, který se rozhodl totálně obměnit tým. Pro novou sezonu 1988 nahradil Mamolu a Baldwina mladšími jezdci, Waynem Raineym a Kevinem Mageem.



Mamola se stal členem týmu Cagiva, ale jeho hvězda už pomalu začala pohasínat. Závodil v barvách svého nového chlebodárce tři sezony (1988 až 1990), ale výsledky už nebyly takové. Do závěrečné sezony své kariéry mezi půllitry znovu usedl za řídítka Yamahy v týmu Budweiser, ale lepší než 10. místo celkového pořadí z toho nebylo. Největším úspěchem bylo třetí místo v Maďarsku.

Poté, co skončil závodní kariéru, zůstal i nadále zapojený do motocyklových závodů. Pomáhal Yamaze s vývojem motorek jako testovací jezdec. Později se stal televizním komentátorem motocyklových Grand Prix a pracoval jako sloupkař pro několik motocyklových časopisů.

Už jako aktivní závodník se Randy Mamola zapojil do charitativní činnosti, když se přidal celosvětovému charitativnímu programu Save the Children. To jej navíc inspirovalo k tomu, aby se stal spoluzakladatelem Riders for Health, organizace, která poskytuje motocykly, sanitky a další čtyřkolová vozidla používaná k poskytování zdravotní péče do vzdálených míst v sedmi zemích po celé Africe. Mamola pomáhá tím, že organizuje dobročinné dražby závodnických rekvizit.

Jedním z Mamolových charitativních příspěvků byla také příležitost svézt pasažera po závodní dráze na speciálně upraveném dvoumístném motocyklu Ducati MotoGP.

Randy Mamola celkově startoval v 151 velkých cenách, vyhrál celkem 13 Grand Prix a celkem 52krát stál na stupních vítězů. Čtyřikrát skončil druhý v šampionátu: v letech 1980, 1981, 1984 a 1987. Během své kariéry v Grand Prix jezdil na strojích Yamaha, Suzuki, Honda a Cagiva. V roce 2000 byl uveden do síně slávy AMA Motorcycle Hall of Fame. V roce 2018 byl Motocyklovou federací FIM uveden do Síně slávy legend MotoGP.