Antony pro Veřejnou bezpečnost byly příbuzné babosedů. Dělali je v Ivančicích

Skříňová Avia ve žlutobílém lakování a s velkým nápisem VB na všech stranách je dodnes symbolem brutálního zásahu speciálních jednotek během protirežimních demonstrací v lednu i v listopadu roku 1989. Tento typ vozidla se vyráběl v pobočném závodě pražského národního podniku Avia, který se nacházel v Ivančicích na jižní Moravě. Avia A31-SZA. Takové označení nesl vývojový projekt vozidla určeného pro Sbor národní bezpečnosti. Výsledkem pak byl po osmi letech skříňový vůz s bíložlutým lakováním, který je obecně známý jako Anton.

Podle neoficiálních zdrojů měli v jihomoravských Ivančicích, kde sídlil pobočný závod podniku Avia Letňany, původně vyrobit sto padesát těchto vozů na podvozcích běžné nákladní Avie A 31. Nakonec jich vznikla jen necelá šedesátka.

Jeden konkrétní vyrobený kousek si detailně můžete prohlédnout v naší fotogalerii

Přesto si je veřejnost dobře pamatuje, neboť jsou vidět na mnohých archivních záběrech z potlačování protikomunistických demonstrací v závěru osmdesátých let.

„Navíc každý rok jezdíme s tímto vozem na připomínkovou akci k výročí sametové revoluce," říká Ivan Monev - provozovatel specializovaného Avia Muzea v Panenských Břežanech, které se nacházejí pár kilometrů od severního okraje hlavního města.

Popisované vozidlo hraje významnou roli i v hudebním klipu, který si můžete pustit zde:

„Tento vystavovaný kousek není ovšem naším majetkem. Máme ho zapůjčený od soukromého vlastníka. Je plně pojízdný a vybavený tak, jako když byl v plné službě," říká Monev.

Auto s dieselovým atmosférickým motorem s výkonem 83 koní, který dovoloval maximální rychlost pouze 80 kilometrů v hodině, bylo vyrobeno v roce 1984. Podle Davida Hlouška, který je odborníkem na historii vozů Avia a vydal o ní i knihu, sloužil tento konkrétní kus u Veřejné bezpečnosti a později u Policie České republiky až do roku 2007. Následně několik let fungoval jako prostředí pro účastníky jedné únikové hry.

Měl jsem možnost ho prozkoumat. Za běžnou kabinou, která byla v porovnání s běžnými verzemi doplněna vlastně jen vysílačkou a ovladači majáků, se nachází skříň ve tvaru kvádru. Její kostru ve výrobním závodě svařovali z tenkostěnných ocelových profilů, povrch tvořil hliníkový plech s povrchovou úpravou.

Vnitřek je mohutnými mřížemi rozdělený na dvě části. Hned za kabinou je prostor pro dozorující příslušníky Veřejné bezpečnosti, ve zbytku se nachází dvanáct šedivých laminátových sedaček, které jsou na pohled stejné jako ty z tramvají typu T3. Před každou jsou ještě kovové sloupky, ke kterým se přichycovala pouta nasazená na rukou zadržených osob.



Teoreticky bylo možno tento prostor vytápět nebo odvětrávat ventilací. Každopádně se tu „cestujícím", kteří navíc obvykle před nastoupením obdrželi nějakou tu ránu obuškem nebo botou, necestovalo příliš příjemně. Jediným prvkem alespoň trošku zajišťujícím určitý komfort, byl koženkový polstrovaný pás na stěně v místech, kde se nacházely hlavy přepravovaných.

Sedících osob se na sedačky v kratší verzi vešlo dvanáct. Velmi podobné vybavení měla vozidla pro přepravu vězňů, která tehdy v Ivančicích také vyráběli.

Jak vznikl název Anton?
Verzí je více, ale pravděpodobné je, že se takto označovala vozidla, která dopravovala vězně do berlínské věznice nacházející se v ulici Antonstrasse. Ta vznikla z bývalého kláštera svatého Antonína.I když samozřejmě mnohý z těchto vozů posloužil při výše zmiňovaných zásazích při demonstracích, ve skutečnosti se prý podle Moneva 90 procent výjezdů odehrálo v souvislosti s řáděním podnapilých fotbalových fanoušků. Tehdy zejména Sparty.

Anton měl sice speciální vybavení, ale samotná skříň byla fakticky stejná jako pro jiné nabízené verze. Například existovala varianta pro přepravu pekařského zboží, pojízdná autodílna, pojízdná prodejna potravin nebo třeba i pošta na kolech. Trošku posměšné označení babosed si pak vysloužilo provedení oficiálně označované jako skříňový přepravník osob. Ten byl poměrně bohatě prosklený.

Velmi podobně se svého času využívaly i z hlediska vnitřního prostoru o něco menší furgony. Ty se pro policii připravovaly třeba jako mobilní výslechové místnosti. Jejich příběh ovšem popíšu v některém ze svých příštích článků.