Byl to zlatý autobus. Zdeněk Smiga jezdil s legendárním ertéčkem už za vojně

Nezaměnitelný veterán s oblými tvary, Škoda 706 RTO, přitáhl pozornost fanoušků historických vozidel při nedávném setkání veteránů ve Staré Orlové. Zdeněk Smiga (74), bývalý řidič ČSAD Karviná, s tímto ikonickým autobusem procestoval celou republiku. „Byl to zlatý autobus,“ vzpomíná muž, jenž patří k poslední generaci profesionálních řidičů, kteří „erťáka“ dobře znají nejen zvenčí, ale i zpoza volantu. Nejkrásnější československý autobus se poprvé představil v roce 1956 na brněnské Výstavě československého strojírenství a do sériové výroby ve vysokomýtském podniku Karosa se dostal o dva roky později. Vůz s délkou téměř 11 metrů a šířkou 2,5 metru dokázal pojmout pětatřicet cestujících a vyvinout rychlost 90 km/h. Postupem času se pro něj vžilo lidové pojmenování „ertéčko“ či „erťák“.

Zdeněk Smiga začínal jako řidič Škody 706 RTO v ČSAD Karviná na začátku sedmdesátých let. „Jezdil jsem s ní už na vojně a jak jsem se vrátil, tak jsem začal jezdit po Orlové s místňákem. Ale byl jsem svobodný, tak jsem musel řídit o sobotách a nedělích i o svátcích, tak to za komunistů bylo. Jsi svobodný, tak makej, ženatí měli volno,“ vzpomíná.

Rozhodl se proto zaměstnání změnit a jezdit na dálkových spojích. „Po roce a tři čtvrtě jsem se namíchnul a šel jsem na dálnici. Tam neplatila výpovědní lhůta. Metro a dálnice byla vládou sledovaná, takže vás do hodiny pustili. V pondělí jsem to byl na okrese podepsat a hned jsem odjížděl na Prahu,“ líčí další zkušenosti s „ertéčkem“.

Nakonec jej osud zavál na šachtu. „Pracoval jsem jako šofér na dole Gottwald, pak František. Vozil jsem horníky na rekreace a také na výměnné pobyty, třeba na Klínovec, tam měly doly středisko. Autobus se musel udržovat, mazat. V zimě se tam nalíval líh, aby to nezamrzlo. A když to zamrzlo, tak to chlapi roztlačili, nebyl problém,“ popisuje.

Postupně jako profesionální řidič vystřídal další typy autobusů, naposledy po revoluci Karosu LC. „V devadesátém roce mi šachta koupila elcéčko, nový autobus, otevřely se hranice, tak jsem projezdil celou Evropu. V devadesátém čtvrtém mi to prodali a skončil jsem v OKD dopravě na jeřábu. Ale život jsem měl nádherný, projezdil jsem s havíři celou republiku, zájezdy, vinné sklípky...," uzavírá svůj profesní příběh.

V penzi se věnuje motorkám. „Když je takové horko jako dnes, tak nemůžu jezdit. Vysoké teploty mi nedělají dobře na srdíčko, mám ho nemocné. Mám radost, že jsem dnes na akci přišel, organizátoři mi věnovali starou fotografii z motorkářské jízdy, na které jsem zachycen. A opět jsem viděl svůj nejmilejší autobus,“ dodal.