Driftování vám roztočí hlavu i žaludek. Zjistili jsme, jaké je být závodníkem

Sny o kariéře závodníka formule 1 se často rozplynou tváří v tvář realitě, ale vášeň pro rychlost a adrenalin může najít své místo i jinde. Na tankodromu v Milovicích se nabízí jedinečná příležitost zažít závodní atmosféru a vyzkoušet si driftování pod vedením zkušených instruktorů. Jaké to je, když se sen o rychlé jízdě stane skutečností, a co všechno obnáší řízení závodního Subaru BRZ nebo driftovacího BMW? To jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži. Stejně jako každý malý kluk jsem i já snil o všem možném – že budu kosmonaut, popelář nebo závodník formule 1 a budu slavnější než Ayrton Senna či Mika Häkkinen. Můj závodnický sen se však v průběhu dospívání začal rozplývat. A to nejen kvůli váze (snad jen v ní si však připadám jako závodník a na váze dám z nuly na 90 do tří vteřin).

Zradila mne totiž i výška. Se svými 186 centimetry bych se do monopostu soukal jen velmi těžko. Spíš by to vypadalo, že si ho oblékám. Průměrná výška jezdců F1 je totiž kolem 180 centimetrů. Někteří piloti mi však v tomto ohledu přijdou sympatičtí – Esteban Ocon (186 cm) nebo Alex Albon (186 cm), zatímco Lewis Hamilton (174 cm) nebo Oscar Piastri (178 cm) se drží blízko průměru.

Jenže tihle kluci mají ještě něco navíc: talent. A to je přesně to, co mně chybí. I proto jsem s nadšením přijal výzvu, a místo do Monte Carla jsem vyrazil na startovní rošt na tankodrom v Milovicích, kde se konala akce projektu Držvolant. Ten má za cíl naučit se dokonale ovládat silné auto se zvláštním zřetelem na bezpečnost. Navíc jeho motem je: „Naučíme řídit opravdu každého“.

První část programu patřila zdejšímu zhruba kilometrovému okruhu. Do Subaru BRZ se mnou usedla duše Držvolantu a závodník tělem i duší Petr Cigánek. Ten mi hned ukázal, že jsem udělal dobře, když jsem hned po příjezdu odmítl malé pohoštění. Malinko polechtal plyn a jako by povídal pohádku, zatímco já si ještě blahořečil odmítnutí zákusku, začal popisovat trať, která se mi míhala za oknem.

Video / Čím jsme jezdili na okruhu v Milovicích:

„Na velkých tratích se jezdí běžně s přetížením 1,5 až 2 G, tady v Milovicích je to kolem 1,25 G,“ vysvětloval v okamžicích, kdy jsem si já kontroloval, jestli mám stále žaludek na svém místě. Největší šok prý přichází při skocích, kdy auto letí vzduchem. A věřte mi – to není básnická licence, byla to realita.

Po letmé obhlídce tratě (i kontrole svršků) sem i já měl možnost vyměnit za volantem závodního Subaru BRZ svého průvodce. A zatímco jsem se soukal do sedačky (ty mé centimetry nejsou vhodné ani sem) jsem dostal přednášku i o samotném stroji.

Jeho váha je 1200 kilo, má 200 koní, manuální převodovku a zadní náhon. „Lehké, hravé a ideální na učení,“ doplnil Cigánek. Hravé možná pro něj.

Pro mě to znamenalo, že jsem prakticky celou trať odjel na dvojku, motor ječel jak tur a jen na rovince jsem se odvážil zařadit trojku. Zatímco Cigánek zajel jedno kolo za 36,4 sekundy, já se dopracoval k času 48,7. Slabá útěcha je, že jsem nejel pozadu (i když i můj instruktor by to jistě dal na zpátečku rychleji, než já).

Druhá část dne patřila driftování. Nejprve se volantu chopil Míra Hejda, aby mi ukázal, že držet auto bokem je disciplína, která má k „prostému přidání plynu“ hodně daleko. A vypadalo to velmi jednoduše. Bohuže, jen vypadalo. A to do té doby, než jsem si za volant usedl já.

„Musíte držet zadní kola v rotaci, ale ne moc, aby se hned nepřetočilo. Najít tu správnou rovnováhu mezi plynem a volantem je základ,“ začal svůj monolog, přehlušovaný zvukem řvoucího motoru a pískajících gum, Hejda. A opravdu mu to šlo od ruky.

Pak přišla řada na mě. Výsledek? V driftovacím BMW 328, s výkonem 200 koni a zavařeným zadním diferenciálem, jsem si chvílemi připadal jako porouchaná vteřinová ručička, co se točí stále dokola. „Bylo tam moc plynu hned na začátku, proto jste se pořád přetáčel. Chce to začít pomaleji, zatočit jen trochu a pak jemně přidávat,“ říká Míra.



Já si připsal poznámku: příště míň nohy na plyn, víc citu v rukách. A také kontrolovat celkovou koordinaci. Když už se zdálo, že bych mohl alespoň jeden drift zvládnout bez totálního přetočení a lehce jsem šlápl na brzdu, zapomněl jsem si pohrát i se spojkou.

V podání Hejdy má driftování své kouzlo, ale taky malý háček - pneumatiky. Ty mizí prakticky před očima. „Ty a spotřebu benzínu však radši neřešíme. Člověk má pak větší radost z jízdy,“ odtušil Hejda, když jsem byl svědkem už třetí výměny pneumatik za pár minut.

K tomu, abych byl dobrý v driftování, bych potřeboval nejen sponzoring od nějaké gumárenské společnosti, ale ještě tak třicet dalších lekcí. Ale stálo to za to.