Zvládli byste nastartovat sto let staré auto? Tehdy to byl takřka rituál

Dnešní startování auta je rychlou rutinou. Ovšem při zrodu automobilsimu byl start motoru takřka rituál - od otevření palivového kohoutu, přes ruční plyn na volantu, až po startovací kliku. Podívejte se, jak se jezdilo před sto lety a jak se liší od dnešních moderních aut. Každý krok měl svůj význam a kdo ho přeskočil nebo provedl špatně, prostě zůstal stát. Dnešní řidiči by asi jen těžko nastartovali auto svého pra pra pra dědečka. V začátcích automobilismu totiž nestačilo si jen sednout za volant, otočit klíčkem, zařadit rychlost a vyjet. U starých automobilů z prvních dekád 20. století musel šofér udělat několik kroků, než motor zaškytal a auto se rozjelo.

„To nebyl jen úkon, to byl malý obřad. Každý krok měl svůj význam a kdo ho přeskočil nebo provedl špatně, prostě zůstal stát,“ řekl u svého fordu T z dvacátých let minulého století sběratel Viktor Nepovím.

A posléze předvedl, jak složité startování kdysi bylo. „Motor nenaskočí jen tak. Musíte nejdřív pustit palivo, zapnout baterii, nastavit předstih… a až pak se dá zatáhnout klikou,“ popisuje. „Je to krok za krokem. A pozor,  ruční plyn byl na volantu. Ne jako dnes," doplnil sběratel a pustil se do díla.

A v jeho podání zněly úkony, které řidič musel před jízdou udělat, jako z dnes již zlidovělé písně Ladislava Vodičky - Řidič, ten tvrdej chleba má. A začalo se pod autem. „Nejdřív se podíváte na motor. Otevřete horní a spodní plynové kohouty a zkontrolujete hladinu oleje. Pak bylo potřeba pustit benzín do karburátoru,“ uvedl sběratel a po kontorle se teprve vypravil k volantu, kde bylo potřeba nejdříve zapojit baterii.

U volantu se poté vložil klíček do spínací skříňky, zaplo se zapalování a také se páka pedle volantu dala do startovací polohy, aby bylo auto připraveno k chodu. A zpět k volantu, kde se nastavil předstih. „Musíte nastavitelný předstih,  motor má totiž určitou kompresi. A díky tomu svému předstihu před před zápalem se zneutralizuje. A také dáte přibližně do jedné třetiny i plyn," nastínil první kroky Nepovím.

Po těchto úkonech se vydal řidič opět před auto, kde se chopil kliky. Ta nesloužila jen k samotnému „natočení" motoru, ale také nasání paliva do karburátoru. „Současně s otočením kliky zatáhneme za lanko sytiče. Stačí jednou či dvakrát otočit. A pak stejdnou klikou opět zatočíte a motor naskočí," uvedl majitel.

A pak zpět k volantu, kde se opět zreguleuje předstih (podle sluchu). „A pokud to je optimální, uberete plyn,a by šel moto rovnoměrně a plynule. Pak se nechá chvilku motor ohřát. A teprve poté se může vyjet. A to tim, že uvolníte brzdu a sešlápnete levý pedál (dnes spojka) což je jednička," zakončil výklad Nepovím.

Ostatně i pedály ve starých autech jsou kapitolou sama pro sebe. Například právě ve fordu, kde levý pedál slouží k rozjedu. „Je to vlastně předchůdce dnešní spojky. Když byl pedál sešlálý, byla to jednička. Při určité rychlosti se pustil a tím se přeřadilo na dvojku. Víc rychlostí nebylo," nastínil Nepovím. Prostřední pedál byl zpátečka a pravý brzda.

A plyn byl na volantu. „Zkrátka, dnes by asi dnešní řidič auto nejenom těžce nastartoval, ale měl by problém i s pedály," doplnil sběratel.