Kolos, který měl dobýt ledový kontinent, spolkla ledová pustina

Antarctic Snow Cruiser, ambiciózní projekt USA z let 1939-1941, měl revolučně změnit přepravu po Antarktidě. Tento obří sněhový křížník však kvůli II. světové válce zůstal opuštěn v ledové pustině. Jaké byly jeho osudy a proč se stal symbolem neúspěchu? Sněhový křižník bylo vozidlo obřích rozměrů navržené Thomasem Poulterem s cílem podpořit výpravu a usnadnit přepravu v Antarktidě během expedice Spojených států pro antarktickou službu 1939 – 1941.

Thomas Charles Poulter (3. března 1897 – 4. června 1978) byl americký vědec a antarktický badatel, který pracoval v Armour Institute of Technology a SRI International, kde byl zástupcem ředitele. Byl druhým velitelem druhé antarktické mise na jižní pól, vedené Richardem E. Byrdem (25. října 1888 – 11. března 1957), americkým námořním důstojníkem, průkopnický letcem, polárním badatelem a organizátor polární logistiky. Jako navigátor letadel vedoucí expedice Byrd přeletěl Atlantský oceán, část Severního ledového oceánu a část Antarktické plošiny. Proslavil se také jako objevitel hory Mount Sidley, největší spící sopky v Antarktidě.

Byrd osobě tvrdil, že jako první dosáhl severního i jižního pólu vzduchem. Nicméně podle portálu wikipedia panují určité spory o to, zda byl skutečně prvním člověkem, který dosáhl severního pólu. Obecně se věří, že vzdálenost, kterou měl údajně uletět, byla o dost delší, než byl možný dolet jeho letadla.

Byrd vedl první výpravu do Antarktidy v roce 1928 se dvěma loděmi a třemi letadly. Expedice byla označena za úspěšnou, a tak se tým vedený Byrdem vydal do Antarktidy i podruhé, a to v letech 1933 až 1934.

Na třetí expedici se američtí výzkumníci pod vedením Byrda vydali v letech 1939 až 1941. Byla první výpravou, kterou financovala a vedla vláda Spojených států. Projekt zahrnoval rozsáhlé studie geologie, biologie, meteorologie a průzkumu. S expedicí cestoval do ledové pustiny již zmiňované speciální vozidlo Antarctic Snow Cruiser - Antarktický sněhový křižník.

Po několika měsících pobytu v Antarktidě, byl v březnu 1940 Byrd povolán do aktivní služby v kanceláři náčelníka námořních operací. Expedice tedy pokračovala ve výzkumu bez něj, až do 22. března 1941, kdy se z ní vrátil poslední z účastníků.

Připoměňme ještě, že Byrd stál za pojmenování Poulterova ledovce, na počest svého zachránce. Poulter totiž včas zasáhl, když byl vedoucí expedice Byrd přiotráven oxidem uhelnatým při druhé expedici.

Vraťme se ale k polárnímu vozidlu Antarctic Snow Cruiser. Tento obří červený kolos byl v některých publikovaných materiálech také známý jako Tučňák, Tučňák 1, ale i jako Želva.

Dne 29. dubna 1939 Poulter a Výzkumná nadace Armour Institute of Technology představili plány úředníkům ve Washingtonu, D.C. na výrobu sněžného vozidla, které bude nápomocno další expedici do Antarktidy. Počítalo se, že projekt bude financován z nadace a jeho odhadovaná cena bude 150 000 dolarů, aby nakonec byla dvojnásobná, tedy 300 000 dolarů.

Práce začaly 8. srpna 1939 a trvaly 11 týdnů, aby 24. října 1939 bylo vozidlo poprvé nastartováno v továrně společnosti Pullman Company u Chicaga. Následně absolvovalo 1 640 kilometrů dlouhou cestu k Bostonskému armádnímu přístavišti, což bylo první z dobrodružství, kterým sněžný křižník prošel. Cesta se totiž neobešla bez problémů.

Během jízdy byl poškozen systém řízení, což způsobilo, že vozidlo sjelo z malého mostu na Lincoln Highway do potoka poblíž města Gomer v Ohiu, kde zůstalo trčet tři dny.



Byly také problémy se strmými svahy v Adirondackých horách. Dolšo i na poškození předního kola. Také se přišlo na potíže s řízení dopředu, a tak se couvalo, aby se pokračovalo v jízdě.

Nejméně 92 ujetých mil bylo pozadu. „Pro pozorovatele to však neznamenalo žádný rozdíl. Velký, objemný sněžný křížník vypadal zhruba stejně jak zepředu, tak i zezadu,“ napsal portál America Comes Alive!.

Když sněhový křižník vjel do ulic Bostonu, způsobil zde jednu z největších dopravních zácp té doby. Poté, co se nalodil, odplul 15. listopadu 1939 do Antarktidy na palubě lodi USCGC North Star.

Délka: 17 metrů. Šířka: 6,6 metru. Výška: až 4,9 metru. Hmotnost: 34 tun. Motory: dva šestiválce Cummins Diesel - Electric hybrid. Dojezd 8 000 kilometrů. Maximální rychlost 48 kilometrů v hodině. Pneumatiky: Goodyear Tire and Rubber Company. Posádka 5 mužů. Vybavení: řídicí kabina, strojní dílna, kombinovaná kuchyň/temná komora, sklad paliva, sklad potravin, dvě rezervní pneumatiky.Sněhový křižník dorazil do Little America v Zátoce velryb v Antarktidě s expedicí Spojených států antarktické služby začátkem ledna 1940 a hned narazil na několik problémů. Pro to, aby vozidlo mohlo sjet z paluby lodi, musela být postavena dřevěná rampa. Když vozidlo sjíždělo, probořila se pod část rampy.

Posádka jásala, když se Poulterovi podařilo dostat vozidlo z trosek rampy, ale jásot brzy utichl. Sněžný křižník se totiž nedokázal pohybovat sněhem a po ledu. Jeho obrovské speciálně vyrobené hladké pneumatiky bez dezénu, které byly původně navrženy pro velké bažinaté vozidlo, se jen volně protáčely a poskytovaly nedovedly uvést vozidlo do pohybu. Navíc se bořily do sněhu skoro metr hluboko.

Posádka připevnila další dvě rezervní pneumatiky na přední kola vozidla a na zadní kola dala řetězy, ale ani to nepomohlo. Později členové expedice přišli na to, že pneumatiky poskytují větší trakci při jízdě dozadu. Nejdelší úsek trasy měřil 148 kilometrů a stroj jej tedy měl absolvovat couváním. To se ale nakonec nestalo.



Ujel jen krátkou cestu, aby mohly probíhat experimenty. Posádka se věnovala seismologickému výzkumu, měření kosmického záření a odběru vzorků ledových jader, zatímco bydlela ve útrobách Snow Cruiseru. Když se zastavilo, mělo mužstvo z vozidla svou stacionární základnu pokrytou sněhem.

Financování projektu bylo nakonec na jaře 1941 zrušeno, protože se Spojené státy zapojily do II. světové války. Výzkumnici vozidlo opustili a nechali ho napospas větru a ledu.

Sněžný křižník byl zaparkován poblíž Little America III a nikdo si v tu chvíli ani neuvědomil, že to vlastně bylo oficiální rozloučení.

Během operace Highjump koncem roku 1946 našel expediční tým vozidlo Antarctic Snow Cruiser a zjistil, že ke znovu uvedení do provozu potřebuje pouze dohustit pneumatik a trochu servisu.

V roce 1958 objevila mezinárodní expedice sněžný křižník v Little America III. Psal o tom Antarctic Journal v červnu 1985.

Vozidlo bylo pokryto sedmimetrovou vrstvou sněhu a jeho polohu označovala dlouhá bambusová tyč. Objevielům se podařilo prokopat až ke spodní části kol a přesně změřit množství sněhu, které napadlo od doby, kdy byl stroj opuštěn. Vnitřek vozidla se nacházel ve stavu, v jakém ho posádka opustila. Na zemi ležel papíry, časopisy a cigarety byly rozházené všude kolem.

Pozdější expedice nehlásily žádné stopy po vozidle. Ačkoli existovaly určité nepodložené spekulace, že byl Sněžný křižník zabaven tehdejším Sovětským svazem během Studené války, je pravděpodobné, že se v současnosti nachází buď na dně Jižního oceánu, nebo hluboko pohřbené pod sněhem a ledem.

Antarktický led je v neustálém pohybu a ledový šelf se neustále pohybuje do moře. Navíc v roce 1963 se odlomil a odplavil velký kus Rossova šelfového ledovce a k jeho odlomení došlo přímo v oblasti Little America. Navíc není známo, na které straně šelfového ledovce se Snow Cruiser nacházel.

V lednu loňského roku zveřejnil web Antarctica Cruises článek, v němž se píše, že na základě analýzy mapy Little America III, fotografií a dynamiky odlupování podél Rossova šelfového ledovce dvojice amerických výzkumníků, Ted Scambos a Clarence Novak, spekulují, že Snow Cruiser skončil na jiném ledovci.

Naznačují tak, že Snow Cruiser pravděpodobně skončil v Rossově moři a nyní leží na mořském dně, mezi dalšími troskami z Little America III, někde podél místa, kde se kolem roku 1962 nacházela ledová fronta.

Scambos a Novak publikovali svou studii v roce 2005 a věřili, že se tak naskytla příležitost k hledání potopeného Snow Cruiseru. Jenže, ledový šelf následně tyto vody znovu pokryl, ovšem četnost, s jakou se v této oblasti odlamují velmi velké ledovce, naznačuje, že by se v budoucnu mohla naskytne příležitost ke skenování mořského dna a možná i k záchraně Snow Cruiseru.

Stroj Snow Cruiser není jediným opuštěným antarktickým transportním vozidlem. Například poblíž stanice McMurdo se návštěvníci někdy vydávají k vraku letadla Lockheed C-121 Constellation s názvem Pegasus, které tam muselo v roce 1970 nouzově přistát během bouře. Všech 80 lidí na palubě přežilo.

Letadlo – jmenovec letiště Pegasus Field, uzavřeného v roce 2004 kvůli nadměrnému tání sněhu, je obvykle většinou pohřbené ve sněhu, i když ho zvědaví návštěvníci někdy částečně odkryjí.

• Kola a pneumatiky se zatahovaly do krytů, kde se zahřívaly výfukovými plyny motoru. To mělo zabránit nízkoteplotnímu praskání směsi přírodního kaučuku.
• Dlouhé přední a zadní převisy karoserie měly usnadnit překonávání ledových trhlin, širokých až 4,6 metru.
• Přední kola měla být zatažena, aby překonala trhlinu. Přední kola měla být poté vysunuta a zadní kola zase zatažena, aby se vozidlo dotáhlo po zbytek cesty. Tento proces vyžadoval složitý 20krokový postup.
• Plošina na střeše vozidla byla navržena tak, aby unesla malé letadlo, dvouplošník Beechcraft Model 17 Staggerwing pro 5 osob. Letadlo mělo být používáno k provádění leteckých průzkumů.
• Chladicí kapalina motoru cirkulovala celou kabinou jako vytápění. Topný systém tak byl velmi účinný a posádka hlásila, že při spaní potřebovala pouze lehké přikrývky.
• Přebytečnou elektrickou energii bylo možné ukládat do baterií pro provozní světla a vybavení, když motor neběžel.
• Dieselelektrický pohon umožňovaly menší motory a bylo tak více prostoru pro posádku v celém vozidle. Toto bylo pravděpodobně první použití dieselelektrického pohonu ve čtyřkolovém vozidle této velikosti. Tato konstrukce je nyní běžná u velkých moderních těžebních nákladních vozů.