KVÍZ: Československý traktor ŠT 180. Co víte o tomto unikátním tahači?

Připravili jsme pro vás zábavný motoristický kvíz, který prověří vaše znalosti o legendárním československém traktoru ŠT 180. Tento těžký kolový traktor, vyvinutý v roce 1968, se stal ikonou zemědělské techniky díky své robustní konstrukci a výkonnému motoru. Otestujte si, co o něm víte, a zjistěte, jak dobře znáte jeho historii a technické specifikace. V článku najdete zábavný motoristický kvíz, v kterém jsme pro vás dnes nachystali celkem deset otázek.

ŠT 180 byl těžký kolový traktor - tahač, jak už bylo zmíněno, vyvinutý v bývalém Československu a jehož vývoj začal v roce 1968 a sériově byl vyráběný až do roku 1992. Kód názvu znamená Š jako Škoda a T jako traktor, popřípadě tahač. Číslice pak udává přibližný výkon motoru v koních, v tomto případě tedy 180 nebo-li 132 kW.

Později byly od základního modelu odvozeny i silnější typy LT 190 a v roce 1981 také LT 230. Nedostaly se však do sériové výroby a byly vyrobeny jen v řádu jednotek až desítek kusů.

Zemědělský kolový tahač – traktor byl dvounápravový, s tuhou konstrukcí rámu a uprostřed umístěným otočným mezinápravovým čepem, který zajišťoval otáčení.

Vpředu byl umístěn motor, řadový vodou chlazený vznětový šestiválec LIAZ M634 o výkonu 180 k bez přeplňování. Přes jednolamelovou spojku, pětistupňovou nesynchronizovanou převodovku Praga s redukcí a celkovým počet převodových stupňů 10+2, přes rozdělovací redukční převodovku Škoda poháněl diferenciály obou náprav stejným výkonem.

Nápravy byly typu LIAZ/Madara. V kolech byly použity kolové redukce se silným zpřevodováním do pomala. Pro snížení měrného tlaku na půdu bylo možné ŠT 180 snadno vybavit dvojmontáží kol.

Mezi motorem a kloubem byla dvoumístná, bohatě prosklená kabina s dokonalým výhledem. U novějších modelů byla osazena dvěma stanovišti řidiče: pro jízdu a pro práci s nástavbou. Přepínání řízení mezi předním a zadním stanovištěm se provádělo ručně. Na zadní části byla vyvedeny 2 hydraulické výstupy pro nářadí, závěs pro přívěs a hydraulicky ovládaná ramena pro připojení pracovních strojů a nářadí.

Nejvyšší konstrukční rychlost byla 25,72 kilometrů v hodině, pozdější modely dosahovaly až 40 kilometrů v hodině. Při těchto rychlostech ale byla jízda tahače velmi nestabilní a nebezpečná, proto byla vyšší rychlost jízdy zakazována.

Nápad postavit takový tahač vznikl roku 1968 ve východočeském JZD Dolany u Jaroměře a vzešel od tamního uznávaného konstruktéra a mechanizátora Karla Žďárského. Podle portálu Naše traktory bylo základní ideou využít automobilové konstrukční části ke konstrukci traktoru, přesněji těžkého kolového tahače pro potřebu zemědělství, jaký tehdy v zemědělství chyběl.

V období spojování zemědělských družstev do větších celků vznikla potřeba těžkého traktoru pro zpracování půdy, zejména pak orbu. V tomto případě bylo využito dílů nákladního vozu LIAZ 706 MT. Nápad se zalíbil i tehdejšímu ministru zemědělství a výživy Borůvkovi a pod jeho patronací byl postaven první funkční vzorek, který byl již na podzim 1969 představen veřejnosti na brněnském strojírenském veletrhu.

Doplňme, že v době vzniku ŠT 180 bylo československé zemědělství postaveno hlavně na traktorech Zetor 50 či pásových traktorech Stalinec. Na trh sice byly uváděny nové výkonnější traktory jako např. Zetor 4511, ale výkonově ani dodanými počty stále nepostačovaly, navíc velká část produkce byla vyvážena.

Pro nový tahač ŠT 180 měla podle portálu wikipedia automobilka LIAZ na starosti výkresovou dokumentaci a základní díly, prototypy pak vznikly ve spolupráci tehdejší Strojní a traktorové stanice v severočeské Mimoni a automobilky LIAZ Jablonec nad Nisou. Vedoucím konstruktérem ŠT 180 byl Milan Sameš (1935–1994).

Výrobou dílů a finalizací celého tahače byla pověřena již zmíněná STS Mimoň, jako její konkrétní výrobní místo bylo vybráno nové středisko v Doksech, a v druhém pololetí 1970 tam byla zahájena montáž ověřovací série.

Mezi zemědělskými podniky měl tahač rázem úspěch a LIAZ i STS Mimoň byly zavaleny objednávkami natolik, že část výroby dílů musela být přenesena do STS Prunéřov na Chomutovsku a Boskovice na Blanensku, čímž se kapacity dokského závodu uvolnily pro finální montáž.

Přesto výroba probíhala z dnešního hlediska poměrně pomalu. V průběhu tří let, od 1. 5. 1970 do 30. 4. 1973 stihla dokská stanice postavit 426 tahačů. I to však bylo v zemědělství znát, protože jeden tahač dokázal svým výkonem nahradit 2 až 3 pásové traktory při nižší spotřebě paliva a vyšší užitné hodnotě.

Později se výroba rozběhla na tempo 700 – 800 jednotek ročně, nejvyšší roční produkce proběhla v letech 1978–1979 se zhruba 830 vyrobenými stroji. Vzápětí však výroba razantně poklesla - důvodem bylo jak skokové zdražení nafty, tak i nasycenost domácího trhu a technické zastarání stroje v důsledku minimálních exportních možností.

Inovace a modernizace se zaváděly jen ztuha a s velkým zpožděním, například problémy s nesynchronizovanou nespolehlivou převodovkou se nikdy nepodařilo zcela odstranit. Koncem 80. let pak sice výroba dočasně stoupla na 400 jednotek ročně, ale po roce 1989 poptávka zase prudce klesla, v roce 1991 bylo postaveno pouhých 20 strojů a následujícího roku 1992 byla poslední padesátikusovou sérií produkce tohoto traktoru - tahače ukončena. V průběhu téměř 25 let bylo vyrobeno dohromady přes 10 000 vozidel značky ŠT 180 a všech jeho modifikací.

Protože byly problémy s poddimenzovanou převodovkou, což bylo nejslabší místo traktoru ŠT 180, a s motorem, dočkaly se stroje ŠT 180 postupem času určitých modernizací, i když některé vyzněly naprázdno. Vznikl ale typ ŠT 180 N se dvěma pracovišti řidiče pro práci v obou směrech a se zdokonalenou hydraulikou nebo zdvojenou nádrží.

Pracovalo se také na vývoji typu LT 190, který ale zůstal nedokončen. Nakonec došlo jen na drobné, spíše nevýznamné modernizace a přeznačení tahače na typ ŠT 183, resp. ŠT 183 N u „dvojvolantové“ verze, a později došlo ke zpětnému přeznačení na ŠT 180 model '87. V této podobě byly vyráběny až do ukončení produkce. Vznikl ještě i model ´90, který se ale do sériové výroby nedostal.

Kromě zemědělství se tahač používal i pro další účely, například k odtahu nepojízdných autobusů nebo trolejbusů. V zimě slouží k odklízení a nakládání sněhu. Bylo vyrobeno i několik desítek tahačů s prodlouženým rozvorem náprav a delší zadní částí rámu, na který byla posazená objemná vzad sklopná korba. Portál wikipedia píše, že v silničním provozu se tato vozidla téměř neobjevují, vyskytují se pouze na neveřejných účelových komunikacích.