Bricklin SV-1: Sen o bezpečném sporťáku, který ztroskotal na křídlech a dotaci

Byl to automobil s nemalými ambicemi. Už samotný název sliboval bezpečnost, ovšem cesta na výsluní, na kterou měl vůz Bricklin SV-1 – pojmenovaný po svém tvůrci, americkém podnikateli Malcolmu Bricklinovi – vykročeno, byla příliš složitá a plná překážek. I přes státní podporu se model vyráběl pouhých osmnáct měsíců. Jeho výroba skončila před 50 lety. Bricklin SV-1 byl dvoumístný sportovní vůz, vyráběný americkým podnikatelem Malcolmem Bricklinem a jeho automobilkou General Vehicle. Automobil byl pozoruhodný hlavně díky křídlovým dveřím a kompozitní karoserií z laminátu. Jeho montáž probíhala v Saint John v New Brunswicku v Kanadě. Název SV-1 je zkratkou pro Safety vehicle one - bezpečnostní vozidlo číslo jedna.

Malcolm Bricklin byl znám jako první dovozce japonských automobilů Subaru do Spojených států. Dovážel i vozy Fiat a z tehdejší Jugoslávie automobily Zastava Koral, které se v zámoří prodávaly pod názvem Yugo. Je všeobecně známý svou neortodoxní kariérou, trvající více než šest desetiletí s řadou významných neúspěchů a úspěchů. Primárně vyráběl nebo dovážel automobily do Spojených států a nakonec během své obchodní kariéry založil přes třicet společností.

Mezi bezpečnostní prvky, na které chtěl výrobce upozornit, patřila například integrovaná konstrukce, odolná proti převrácení a uretanové nárazníky absorbující energii a s odolností nárazu v rychlosti 5 mil – 8 kilometrů v hodině. Také, jak uvádí text na webu Classic and Sports Car, boční lišty shodné s výškou nárazníku, přední a zadní tlumiče nebo kryt palivové nádrže. Skryté světlomety pak zdůraznily filozofii celkového designu.

„První sériově vyráběné vozidlo, které si skutečně zaslouží být nazýváno bezpečnostním vozidlem,“ píše se na Classic and Sports Car. Bricklin tvrdil, že pracuje na dalších nápadech pro pozdější verze, včetně protiblokovacích brzd a externě montovaných kamer pro zlepšení viditelnosti.

Bricklin chtěl postavit cenově dostupný sportovní vůz. Pohon měl podle portálu wikipedia zajišťovat čtyřválec od Opelu. Návrh zkušebního vozu byl svěřen Bruce Meyersovi, mimochodem tvůrci známé plážové buggyny Meyers Manx, ale odpovědnost za design brzy přešla na Marshalla Hobarta.

Samotné auto potom postavil Dick Dean a bylo dokončeno v prosinci 1972. Toto auto se stalo známým pod přezdívkou Gray Ghost - Šedý duch. Po dokončení mělo šestiválcový motor Chrysler Slant-6 místo původně zamýšleného čtyřválcového. Mezi další zvláštnosti patřilo zadní zavěšení z Datsunu 510, brzdový systém, který čerpal díly z Opelu, Datsunu a Toyoty, a naklápěcí volant od Chevroletu.

V roce 1972 začala společnost Bricklin Vehicle Corporation spolupracovat se společnostmi Herb Grasse Design a AVC Engineering na přepracování a rekonstrukci vozu. Následně byly postaveny tři prototypy.

Návrh sériového modelu SV-1 vytvořil Herb Grasse, absolvent ArtCenter College of Design, který dříve pracoval pro Chrysler a Ford. Grasse také spolupracoval s Georgem Barrisem na přestavbě výstavního vozu Lincoln Futura z roku 1955 na televizní Batmobile.

Tvrdí se, že Grasse se rozhodl použít pro Bricklin stejná zadní světla, jaké měl na svém osobním voze DeTomaso Pantera. Tato světla značky Carello byla použita také u vozů Maserati a Lamborghini, když se jako první objevily na voze Alfa Romeo 2000 Berlina.

První z původních tří prototypů se stal známým jako Červené auto. Zatímco některé zmínky uvádějí, že stejně jako Šedý duch měl motor Chrysler slant-6, existují obrázky Bricklinu identifikovaného jako Červené auto s argentinskou verzí řadového šestiválcového motoru Kaiser/Jeep Tornado z vozu IKA-Renault Torino. Všechny následující prototypy měly motory V8. Nakonec bylo vyrobeno celkem osm prototypů.

• Šedý duch – Barva stříbrná. Motor a převodovka Chrysler.
• Prototyp 1 – Barva červená. Karoserie/skelet ze skelných vláken, bez vnitřního obložení. Motory: AMC 360, později šestiválcový AMC. 4Stupňová převodovka. SPZ: 22M-210 (1973).
• Prototyp 2 – Barva okrová, později červená. Karoserie ze skelných vláken. První prototyp vyrobený s kompletním interiérem. SPZ: 22M-211 (1973), potom 22M-092 (1974). Motor AMC 360. Později instalovaný Ford 351 pro testování a certifikaci. Automatická převodovka.
• Prototyp 3 – Barva červená. Akrylová karoserie. Motor AMC 360, automatická převodovka. Použitá registrační značka: 22M-086. Později použito pro vnější design vozu Chairman.
• Prototyp 4 – Barva bílá, akrylová karoserie. Čtyřstupňová převodovka. Použitá licence: 22M-085.
• Prototyp 5 – Barva bílá akrylová. Automatická převodovka. Používal se pro nárazové testy ve Phoenixu v Arizoně.
• Prototyp 6 - Nedokončený vůz: podvozek a rám.
• Prototyp 7 - Opálená akrylová karoserie. Automatická převodovka.
• Prototyp 8 – Barva oranžová, akrylová karoserie. Používal se pro čelní nárazové testy. Uvádí se, že existoval od roku 2010 a v bílé barvě.

Šedý duch byl vyroben na západním pobřeží. Prototypy 1 až 7 byly vyrobeny společností Advanced Vehicles Concepts (AVC) v Michiganu. Prototyp 8 byl vyroben společností General Vehicle Incorporated (GVI). Zdroj: The Brickline, svazek 5, číslo 6, 1980.Model SV-1 byl představen na setkání celebrit a potenciálních prodejců v hotelu Riviera v Las Vegas v únoru 1974. Oficiální odhalení vozu se konalo v restauraci Four Seasons v New Yorku 25. června 1974.

Od začátku sériové výroby, která odstartovala v polovině roku 1974, se společnost Bricklin potýkala s přetrvávajícími problémy s technologií kompozitních akrylátových/sklolaminátových panelů karoserie. Významným problémem se ukázala nedostatečná adheze mezi akrylovou vrstvou a skelnými vlákny.

Podle zdroje z řad vedení společnosti bylo až 60 procent akrylu použitého v prvních několika měsících výroby ztraceno v důsledku během fáze lisování a lepení a dalších 10 procent vyšlo vniveč díky poškození během přepravy dílů z továrny v Mintu do Saint John.

A tak s jediným testem na kontrolu dílů přišel Albert Bricklin, otec Malcolma Bricklina. Ten navrhl udeřit do každého dílu vycházejícího z lisů sedmilibrovým kladivem a pokud se díl nerozdělí, tak projde. I poté, co byla nalezena přijatelná metoda spojování, v roce 1975 ztráty v důsledku špatného spojování nadále činily 15 až 25 vyrobených vyrobených dílů.



Automobily Bricklin SV-1 neměly ve výbavě elektrické zapalovače cigaret ani popelníky. Důvodem byla skutečnost, že Malcolm Bricklin se domníval, že kouření za volantem zbytečně rozptyluje řidiče. Vozy také neměly ve výbavě rezervní pneumatiku. Vůz dosahoval maximální rychlosti 196 kilometrů v hodině, se spotřebou 14,9 litru na 100 kilometrů.

V testu provedeném časopisem Car and Driver v květnu 1975 se ukázalo, že výkon Bricklinu je srovnatelný se současnou Corvette, jediným dalším dvoumístným plastovým sportovním vozem s motorem V8 té doby. Na druhou stranu, automobilový kritik Dan Neil shledal výkon vozu kvůli jeho hmotnosti nevýrazným a zařadil jej do svého seznamu 50 nejhorších aut všech dob se slovy: „Tahle věc by nepředběhla ani pochod Rose Bowl Parade.“

Kromě problémů při výrobě, byly s vozem problémy i mezi zákazníky. Hlavně pokud se týkalo křídlových dveří. Každé křídlo vážilo 40 kilogramů a zvedaly se pomocí hydraulických válců ovládaných spínači v interiéru. Jejich otevření nebo zavření trvalo dlouhých 12 vteřin. Navíc celý systém byl velice citlivý na stav baterie vozu a byl náchylný k poruchám. Používal jedno hydraulické čerpadlo a neměl žádné hydraulické blokování, takže současné otevírání jedněch dveří a zavírání druhých mohlo čerpadlo vyřadit z provozu.

Jak už bylo výše psáno, vozy Bricklin SV-1 byly určené pro americký trh, ale vyráběly se v Kanadě v provincii New Brunswick, která se snažila řešit nezaměstnanost, jež se v polovině 70. let blížila 25 procentům. Premiér Richard Hatfield podpořil zapojení provincie do podniku Bricklin jako způsob, jak vytvořit výrobní základnu, která by mohla poskytnout stabilní a dobře placená pracovní místa a přilákat zájem o provincii prostřednictvím publicity, kterou vůz poskytoval.

Provinční vláda poskytla společnosti dotaci ve výši 4,5 milionu dolarů. Domnívala, že peníze budou použity na pokrytí nákladů vynaložených na zahájení výroby automobilů, ve skutečnosti však byly použity na konstrukci a vývoj vozu, stejně jako na platy a provoz společnosti se sídlem ve Phoenixu.

Podle Richarda Hatfielda se transakce měla stát okouzlujícím novým průmyslem pro New Brunswick, ale nakonec z toho byl nesplnitelný sen o 23 milionech kanadských dolarů, o které vláda přišla, a skandál, který vyvolal politickou krizi. Slepý příběh Bricklinského fiaska je vylíčen v knize s názvem Bricklin, kterou napsal H.A. Fredericks s Allanem Chambersem a vydalo nakladatelství Brunswick Press z Frederictonu.



Výroba pokračovala do konce roku 1975, přičemž firma ve svých závodech Saint John a Minto v New Brunswicku zaměstnávala přes 1 200 lidí. V září 1975, poté, co společnost General Vehicles vyrobila 2 854 vozů a založila síť více než čtyř stovek amerických prodejců automobilů se 40 000 nevyřízenými objednávkami, provincie odmítla poskytnout další finanční pomoc a donutila společnost přejít do nucené správy.

• Příběh Bricklina je 30minutový propagační film, který v roce 1974 natočila společnost Insight Productions s financováním od společnosti Bricklin. Vysílal se celostátně na stanici CBC a byl ostře zkritizován.
• Společnosti History Television a Barna-Alper Productions natočily pro svou sérii Turning Points of History dokumentární film Premiér, promotér a jejich auto. Dokument zkoumal politické fiasko, které obklopovalo vozidlo Bricklin.
• Filmová společnost Cojak Productions a režisér Chris LeBlanc natočili dramatizované převyprávění ságy Bricklinů s názvem La Légende Bricklin.
• Malcolm Bricklin se vrátil do New Brunswicku, aby natočil scény, v nichž hrál sám sebe. V Halifaxu byly objeveny tři vozy Bricklin, které kdysi vlastnila rodina Irvingů, a byly zakoupeny pro použití ve filmu. Film byl vysílán na RDI a Radio-Canada 15. dubna 2006.
• V rámci své série Tout le monde en parlait uvedla Société Radio-Canada v roce 2013 třicetiminutový dokument o tomto automobilu, který se zaměřil na jeho ekonomický dopad.
• Člen Bricklin International a obyvatel New Brunswicku Charlie Russell napsal píseň The Bricklin, která satiricky nahlíží na historii automobilu.
• V roce 2010 uvedly divadla Theatre New Brunswick a The Playhouse (Fredericton) muzikál The Bricklin: An Automotive Fantasy, který ztvárňuje Bricklinovu historii prostřednictvím funkové hudby. Během představení byl na jevišti použit oranžový vůz Bricklin.
• V roce 2021 se v 6. epizodě 1. série seriálu Seduced By Speed, který produkovala společnost Motor Trend, objevily vozy Bricklin a záběry z rozhovorů s Malcolmem Bricklinem.

Společnost stihla za krátkou dobu své produkce vozu Bricklin SV-1 vyrobit i několik speciálů. V listopadu 1974 společnost oznámila, že dodá pět vozů SV-1 policejnímu oddělení ve Scottsdale v Arizoně. Nakonec byly dodány pouze tři vozy z roku 1974. Vozy byly městu pronajaty za 1 dolar za kus. Používány ale byly především pro promo akce. Policisté totiž do nich obtížně nastupovali a vystupovali a arizonské horko způsobovalo problémy s bateriemi, které způsobovaly špatné otevírání elektricky ovládaných dveří. V roce 1975 byl ve snaze získat kapitál zahájen vývoj exkluzivnějšího modelu s názvem Chairman. Od SV-1 se tato auta měla odlišovat (černý interiér, černá karoserie se zlatými pruhy, zlaté ráfky kol a obložením a pozlacená sada nářadí) a kupující mohli v továrně sledovat montáž svého vozu. V nabídce byl vůz Mini Bricklin. Ten po ukončení hlavní výroby měl v roce 1978 v nabídce výrobce miniaturních vozů F.W. & Associates, který stávajícím majitelům vozů Bricklin prodával miniaturní verzi vozu SV-1 za katalogovou cenu 550 dolarů.