Policejní auta z minulosti znovu na silnicích: Poctivé repliky budí pozornost

Repliky historických policejních aut dnes lákají pozornost na veteránských srazech i silnicích. Jiří Bartůšek jich postavil několik včetně Moskviče a Volhy GAZ-24 ve žlutobílém provedení. Jak vznikaly věrné repliky automobilů Veřejné bezpečnosti a proč je dnes originálních policejních veteránů tak málo? Když většina lidí renovuje veterána, snaží se zachovat jeho původní podobu. Jiří Bartůšek z Brna se vydal opačnou cestou. Postupně koupil několik klasických automobilů, které s mimořádnou pečlivostí přestavěl na věrné repliky vozidel někdejší Veřejné bezpečnosti.

Dva vozy už našly nové majitele, jedinou výjimkou zůstává legendární Volha, kterou Jiří Bartůšek dodnes pravidelně provětrává na veteránských akcích.

Jen málokterý veterán dokáže přitáhnout tolik pozornosti jako služební vůz Veřejné bezpečnosti. Když se objeví na silnici modrobílá Škoda 1000 MB nebo žlutobílá Volha s dobovým majákem, lidé zpomalují a vytahují mobilní telefony.



Přesně takový efekt chtěl nadšenec vyvolat. Nešlo mu ale o provokaci ani o nostalgii po minulém režimu. Fascinovala ho historie služebních automobilů a možnost postavit něco, co v České republice prakticky neexistovalo.

Jeho cesta začala před lety díky kamarádovi, který spoluzakládal Policejní historickou společnost. Právě od něj dostal tip na první projekt a také přístup k množství dobových fotografií, které se později staly základním vodítkem při renovaci.

Jiří Bartůšek už tehdy věděl, že nechce běžného veterána, jakých jsou na srazech stovky. Chtěl postavit automobil, který bude originální a který na první pohled připomene kus československé historie.

První volba padla na Škodu 1000 MB. Našel zachovalý modrý vůz a pustil se do práce. Hned měl jasno, že nepůjde cestou improvizace. Každý detail musel odpovídat skutečnosti – od šířky bílého pruhu přes červené linkování až po tvar nápisu Veřejná bezpečnost.

Práce zabrala mnoho měsíců. Nadšenec studoval archivní fotografie, konzultoval jednotlivé detaily a ověřoval, jak přesně vozy Veřejné bezpečnosti v šedesátých letech vypadaly.

Mnoho lidí si například myslí, že policejní vozy měly speciální odstín modré, skutečnost ale byla mnohem jednodušší. Dobové snímky ukázaly, že se používaly sériové odstíny laku z výroby. Díky tomu působí replika Jiřího Bartůška natolik věrohodně, že si ji lidé často spletou s originálním služebním vozem.



„Nikdy jsem netoužil stát se policistou. Když jsem dokončil první tisícovku, byla v České republice jediná svého druhu. To mě na tom bavilo nejvíc. Až když začaly vznikat další podobné repliky, řekl jsem si, že je čas posunout se zase o kus dál a zkusit něco jiného,“ vzpomíná zručný muž.

Po úspěchu první škodovky následoval Moskvič. Ten se Bartůškovi podařilo koupit ve výjimečně zachovalém stavu. Podle servisní knížky měl najeto přibližně dvacet tisíc kilometrů a většinu života strávil v garáži staršího majitele.

Zachovalý interiér i původní technický stav udělaly z vozu ideální základ pro další přestavbu. Tentokrát ale bylo potřeba najít správný odstín modré přímo podle továrního vzorníku značky Moskvič.

Výsledek vypadal skvěle, samotná jízda už ale údajně tak příjemná nebyla. Jiří Bartůšek přiznává, že právě Moskvič se stal jeho nejméně oblíbeným autem, které vlastnil. Přestože zaujal vzhledem, technicky ho příliš nepřesvědčil. Po několika vyjížďkách se proto rozhodl poslat ho dál.



„Na pohled byl Moskvič krásný. Jenže nebyl moc spolehlivý ani pohodlný. Rychle jsem zjistil, že mě za volantem vůbec nebaví. Udělal jsem z něj poctivou repliku, párkrát se projel a pak jsem ho prodal. Dnes slouží v muzeu, takže svůj účel vlastně pořád plní,“ usmívá se milovník veteránů.

Přestože jde o repliky, některé z Bartůškových vozů získaly veteránské registrační značky. Podle něj to není nic výjimečného. Pokud automobil odpovídá historickému provedení a splní podmínky testace, může být jako historické vozidlo schválen stejně jako původní veterán.

Originálních policejních aut se totiž dochovalo jen minimum. Po vyřazení ze služby většinou přišla o majáky, karoserie se přelakovaly do civilních barev a jedinou stopou býval zápis ministerstva vnitra v technickém průkazu.

Právě proto dnes vzniká stále více replik. Podle Jiřího Bartůška však mezi nimi existují velké rozdíly. Zatímco někteří majitelé pouze přestříkají běžnou škodovku na žlutobílou, on se snažil zachovat historickou přesnost v každém detailu – od správného typu majáku přes dobové nápisy až po odstín laku a drobnosti v interiéru.

Jak je Jiří Bartůšek přesvědčený, jen díky poctivému přístupu replika opravdu připomíná vůz, který kdysi brázdil ulice Československa.

Z několika postavených vozidel dnes Bartůškovi zůstala už jen Volha GAZ-24 ve žlutobílém provedení. Na rozdíl od ostatních měla zachované běžné registrační značky i kompletní doklady, takže nebylo potřeba převádět ji mezi historická vozidla.

Dodnes s vozem jezdí na veteránské srazy a historické akce. Podle něj jde zároveň o nejpohodlnější ze všech tří automobilů.

„Volhu jsem si nechal schválně. Je pohodlná, spolehlivá a pořád budí pozornost, kamkoliv přijedu. Lidé si ji fotografují a často se vyptávají, jestli opravdu sloužila u Veřejné bezpečnosti. Mám radost, když jim můžu vysvětlit, že jde o repliku postavenou podle dobových podkladů,“ uzavírá Jiří Bartůšek.