Nejtradičnější švédské kombi se už přes 10 let vyrábí i v odolnější outdoorové verzi. V tradičním testu jsme neshledali jediný důvod, proč by Volvo mělo jeho produkce zanechat.
Je-li nějaké Volvo tím „nejvolvovatějším“, pak je to právě velký kombík V70 a potažmo odvozený crossover XC 70. Na světě už jsou sice nějaký čas na pohled mnohem dynamičtější řady 40 nebo 60, ale robustní mastodont, jehož základní rysy se moc nezměnily od typu 850, si však stále drží svoji neotřesitelnou pozici. Stačí v nezáživném nedělním odpoledni u babičky projít okolo puštěné televize a je dost pravděpodobné, že pokud hrdinka běžícího amerického seriálu zrovna poveze děti do školy (nebo k otci), bude dopravním prostředkem dost možná velké kombi značky Volvo, zkrátka ztělesnění bezpečné rodinné přepravy. Líbezné hranaté kombi doznalo v letošním roce několika nenápadných, zato velmi užitečných inovací technického arzenálu. Jak to všechno dohromady funguje, jsme rádi vyzkoušeli ještě s klasickým vznětovým pětiválcem, tentokráte v modifikaci D4.
Čínsko-švédská automobilka chrlí v poslední době na trh jednu fešnou designovou kreaci za druhou, konzervativní linie jejího královského „stejšnu“ ale zůstávají konzistentní jistotou, která mateřskou firmu do značné míry stále personifikuje. Klasickou siluetu s masivní přídí, prostornou kabinou a kolmo seseknutým zadkem není potřeba široce představovat. Důkladné oplastování outdoorové verze zde přitom nepůsobí jako plácnutí do bahna typické pro některá vystajlovaná levná auta, která v životě nesjedou z hladkého asfaltu. Volvo je totiž v první řadě solidní auto a to, jak vypadá, myslí smrtelně vážně. Letošní facelift přivál nové světlomety, které již veškeré mechanismy sdružují do jednoho místa. Jiný je také přední a zadní nárazník a uhlazenější stylistika masky nebo design litých kol.
V případě osmdesátkové řady a odvozených typů V70/XC70 se konstruktérům podařilo v interiéru docílit docela sympatické symbiózy mezi starými pořádky a průnikem nových prvků v čele s dnes už typickou „mostovkou“ středového panelu. Aktuální modelový ročník navíc přivál několik užitečných inovací. Z těch nejvíce důležitých určitě stojí za zmínku TFT displej nahrazující klasický přístrojový štít. Vizáž přístrojů lze přepínat ve třech zobrazeních (Performance, Elegance a Eco), z nichž nejpřirozeněji působila nevtíravá modrá varianta Elegance. U „kapličky“ i středového informačního displeje jsem ocenil odolnost vůči světelným odleskům. Dalšího rozvoje se dočkal také palubní systém Sensus, z úplných novinek pak stojí za zmínku třeba automatická dálková světla. Ovládání počítače je bezproblémové a oproti dřívějšku mnohem intuitivnější, což platí také o navigaci. Šikovné je také tlačítko MY CAR, které vás bez okolků proklikne do přehledu palubních systémů aktivní bezpečnosti, resp. dodá informaci o jejich aktivaci. Základní esencí luxusu našeho prostorného Volvo-obýváku byla tmavě hnědá kožená sedací souprava o dvou předních křeslech a zadním gauči s integrovanými dětskými sedačkami.
Komfort polstrování překvapí všechna pozadí uvyklá německé tuhosti, bolestí zad se ale obávat nemusíte. Ve velkém kombíku je samozřejmostí dostatek místa ve všech směrech a na všech místech. Strategickým prostorem v rodinném kombíku je bezesporu zavazadelník. Velmi užitečná je zde sklopná mříž upevněná do stropu, která v případě naložení kufru až po střechu bezpečně oddělí prostor pro cestující. S jejími masivními příčkami by měl jistě hodně práce i Jiří Kajínek, natož váš lovecký pes. Další praktickou pomůckou je výklopná pevná přepážka v podlaze, která umí rozdělit zavazadelník na dva menší oddíly. Celé dno 575litrového kufru se dá snadno zvednout pomocí teleskopických vzpěr, čímž získáte přístup k dutině s přihrádkami na drobnosti a ještě o patro níž pak plnohodnotné náhradní kolo.
(+) pohoda na palubě
(+) variabilní zavazadelník
(-) digitální přístrojový štít nemusí sedět každému
Právě končící rok se nese ve znamení začátku revoluce pod kapotami vozů Volvo, spojené s nástupem čtyřválcových přeplňovaných jednotek Drive E. Rádi jsme proto využili možná jednu z posledních možností zajezdit si s charismatickým pětiválcem ve výkonové specifikaci D4. Pozor! Není D4 jako D4. Pokud totiž objednáte verzi s předním pohonem, a ne čtyřkolku AWD, jako jsme měli my, dostanete se stejným označením i totožným výkonem 133 kW už moderní čtyřválcový dvoulitr a návdavkem k němu třeba taky nový osmistupňový automat Aisin. S výkonem testovaného pětiválce o objemu 2,4 litru naproti tomu dosud hospodaří „vousatá“ šestistupňová automatika Geartronic, která má ráda všechno, jen ne spěch. Jako úlitbu za ne zrovna akční chování však nabízí bezbřehou plynulost změny převodových stupňů, čímž jen podtrhuje pohodové naladění celého auta. Tím nejlepším na celém autě je každopádně charismatický chraplavý zvuk převalujícího se pětiválce, po kterém se nejen mně bude v budoucnu stýskat.
Uvnitř by snad mohl být trochu méně slyšet, tlumit něco tak libozvučného by byl ale skoro hřích. Přestože charakter auta k závodění rozhodně nevybízí, pod plynem najdete zpravidla tolik síly, kolik bude v daný moment zapotřebí. Zdánlivě letargická převodovka potom ráda předvede, že vládne i slušnou dávkou taktické vyspělosti a předvídavě, i když pohříchu ne zrovna nejrychleji, volí ty správné převody. Jak na tom byl víc jak 18 metráků vážící macek se spotřebou? Bohužel to už není taková sláva, jaká to bývala u nejstarších D5 před kroucením jejich elektroniky normou Euro 5. Dosažený dlouhodobý průměrný apetit 8,4 litru není úplně špatné číslo, jezdili jsme však většinou opravdu „na pohodu“. Do nádrže nicméně nalijete až 70 litrů černého zlata a není tak nereálné atakovat tisícikilometrovou vzdálenost ujetou na jedno natankování.
(+) charakterní projev pětiválce
(+) pružnost od nízkých otáček
(-) lenivé řazení
Zavalitá karoserie dobráckého kombíku dává velmi dobře tušit také charakter jeho jízdních vlastností. Jakkoliv v posledních letech došlo k jisté germanizaci naladění podvozku, XC70 stále velmi zřetelně sází především na komfortní notu. Vůz se plavně přenáší přes jemné terénní vlnky, ojedinělé ostré nerovnosti však umí dát pocítit nevybíravým rázem s patřičným akustickým doprovodem. Je nasnadě, že rajónem bezmála pětimetrového stejšnu je především dálnice, kde se pohybuje velmi nenuceně a potichounku polyká nekonečné kilometry. Zvláštní zmínku zde zaslouží brilantně fungující adaptivní tempomat, který nejen že nejančí z jemně vybočeného kamionu kilometr dopředu, ale dokáže auto zcela zastavit a pak zase rozjet na původně nastavenou rychlost. V praxi se tak dostává až na pomezí jakéhosi autopilota. Terénní schopnosti XC70 jsou limitovány především minimální křižitelností náprav, na druhou stranu nezdolá o nic méně než klasická SUV. Pohon všech kol tak má především onu příjemnou preventivní vlastnost, kdy prostě víte, že když trochu nasněží, nezůstanete s mastodontem viset hned na výjezdu z garáže.
Švédský ingot naopak vůbec nemá v lásce nějaké vyřezávání serpentýn. Hmotná karoserie se jen velmi neochotně ohýbá do oblouku, kde dá záhy najevo své neotáčivé sklony. Vzdor svým proporcím se však za sucha XC70 téměř obejde bez zásahů stabilizace. U vozů Volvo bývá s železnou pravidelností tepáno sterilní řízení, ale zrovna u outdoorového pohodáře bych si s tím hlavu moc nelámal. Je sice pravda, že o tom, co se děje pod předními koly, máte povědomí asi tak jako americký školák o České republice, zato máte pokoj od korekcí volantem ve vyjetých kolejích nebo v bočním větru. Sympatická je navíc možnost trojstupňového nastavení účinku serva. Výbornou trochu překvapivě zasluhují brzdy, které se pregnantně dávkují a mají i při velkém zatížení auta konstantní účinek – několikrát za sebou jsme na volné ploše naplno brzdili ze 180 km/h a kromě dýmu a zápachu z obložení se na účinku nic nezměnilo.
(+) sebejisté při rychlé jízdě po dálnici
(+) trakce
(-) nejistota v zatáčkách
Velké kombi od Volva si žije podobně jako třeba Renault Espace, Mercedes G nebo Porsche 911 vlastním životem živoucí legendy, jejíž úspěch není závislý na každém nejnovějším vrtochu konkurence. Na dlouhé cestování s rodinou a hromadou harampádí si v dané cenové skupině lze těžko představit něco lepšího. Konzervativní karoserie skýtá spoustu místa a vládne nevtíravě příjemnou atmosférou podpořenou nadčasovým designem a sofistikovanou technologií palubních systémů. Na prvním místě je zde bezpečnost, a proto si snadno představíte, že XC70 (ani většina jiných volv) není autem pro řidiče, který chce opravdu řídit. Sázkou na jistotu je pak naftový pětiválec D4 v kombinaci s hedvábným, ač trochu letargickým automatem.