Stěžejní model francouzské automobilky se po letech dočkal nové, v pořadí už čtvrté generace. Vyzkoušeli jsme jej s benzinovým motorem a střední výbavou.
Kategorie kompaktních hatchbacků zůstává vedle stále se rozmáhajících esúvéček jedinou třídou, které automobilky prodávající své výrobky v Evropě věnují opravdu dostatek pozornosti. Mégane, tradiční reprezentant francouzské národní automobilky bývá považován za levnější alternativu, jeho nová generace však přesto slibuje postup na vyšší kvalitativní stupeň. Oprávněně?
Kdo už někdy na ulici zahlédl velký Renault Talisman, nebude vizáží nového méganu příliš překvapen, neboť staršího a většího bratra věrně následuje nejen pokud jde o design. Změna je to oproti dřívějšku každopádně velmi působivá, zejména pokud jsou rozsvíceny diody denního svícení zařezávající se do masky s velikým symbolem výrobce. Neméně efektní je opačná strana vozu se spojitým pásem koncových a brzdových světel. Z profilu se naopak renaultka drží klasických proporcí a velikostně přibližně připomíná svého předchůdce.
Předobraz v talismanu se nezapře ani v interiéru, který vypadá výrazně hodnotněji než u předchozí generace. Aby ne, skloubení levných materiálů s archaickou ergonomií už se trochu zajídalo. Místo něj nastupuje moderna, jejíž základ je třeba spatřovat v cliu, zásadní vklad ale přinesli až právě talisman a espace. Klíčem ke všemu je nyní ve voze 7“ multimediální displej (nabízí se ještě velkoplošný 8,7“), který je v sérii počínaje druhou výbavou. Paradoxně jsme jej uvítali raději než větší obrazovku, neboť alespoň některé funkce (topení) zde nemusíte ovládat dotykově. Přístup k mnoha ostatním je občas přesto poněkud komplikovaný a odvádí pozornost řidiče, který navíc na displeji často zavadí o tlačítko, které vůbec použít nechce. Ovládání otočným voličem by nám bylo milejší. Výhrady naproti tomu nesnese přehledný přístrojový štít s digitálním tachometrem, který lze zobrazovat ve třech různých stylech. Design přístrojovky je celkově vydařený a nadčasový, líbí se nám i použité materiál. Jen slova chvály náleží také předním velkorysým sedadlům s velmi příjemným semišovo-koženým potahem. Pokud jde o prostor, vepředu nelze mít výhrady stejně tak, pokud jde o množství odkládacích prostor, vzadu je však situace o poznání stísněnější a nebál bych se tvrdit, že zde nenajdete o moc více místa nežli ve fabii. Zcela dostatečné skladové parametry má naopak kufr bez hluchých nevyužitelných míst, za 3000 Kč najdete pod jeho podlahou klasickou rezervu.
(+) hodnotný dojem a design přístrojové desky
(+) vynikající přední sedadla a velký kufr
(-) málo místa vzadu, nepřehledná elektronika
Pod kapotou méganu najdeme až na jednu výjimku (benzinový základ 1.6 SCe/115 k) výhradně přeplňované motory. Mezi benzinovými bude největší zájem o dvanáctistovku s výkony 100 nebo 130 koní, vrcholem je jedna šestka s výkonem 205 k. Zájemci o diesel pak mohou volit mezi pěti motory 1,5 nebo 1,6 litru s výkony od 90 do 165 k, k mání je vedle manuálů také šesti (diesel) nebo sedmistupňová (benzin) dvouspojková převodovka, kterou můžete mít k nejsilnějším verzím. My jsme vsadili na mainstream a okusili stotřicetikolovou zážehovou jednadvojku se šestistupňovým manuálem. Známý agregát nás ve srovnání s předchozí generací nepřekvapil takřka ničím – v dobrém ani ve zlém. Vyniká kultivovaným chodem a slušným tahem ve středních otáčkách, hrubě se mu naopak nedostává živé reakce na plyn a to ani ve sportovním módu, navíc se jen velmi váhavě zvedá z nízkých otáček. Obě vlastnosti jsou více než otravné, do značné míry je to však dáno těžkými převody. Na dálnici je příjemným společníkem po zvukové stránce, ve vyšších než zákonných rychlostech však zcela postrádá ochotu výrazněji akcelerovat. Spotřeba se naopak mezigeneračně zlepšila a nezdála se nám tak citlivá na jízdní styl. V průměru jsme jezdili do sedmi litrů, jde to i pod šest. Co do 21. století opravdu nepatří, je převodovka, resp. způsob jejího používání. V nepřesné kulise s dlouhými drahami se páka pohybuje nepěkně kostrbatě.
(+) kultivovaný chod a výkon ve středním pásmu
(-) mdlé reakce na plyn
(-) nekulturní řazení
Verze R.S. z předchozí generace méganu se staly legendou a ani obyčejné verze nejezdily špatně, když kombinovaly dostatek jistoty s pohodlným podvozkem. Trhákem u novinky by měl být systém natáčení zadní nápravy 4Control, je však dostupný pouze pro špičkovou verzi GT, což nebyl náš případ. Ostatní verze totiž jezdí s jednoduchou zadní nápravou. Výsledek? Žádný zázrak, zklamalo nás hlavně prkenné a v zatáčkách s nerovným povrchem rádo odskakující odpružení. Jezdili jsme přitom s vcelku střídmými 17“ koly, jízdu na devatenáctkách si úplně neumím představit. Pokud však jedete po dobrém povrchu, je všechno v pořádku a auto je v obloucích dostatečně stabilní a nezákeřné. To je jistě dobře, protože z řízení se toho o situaci pod předními koly moc nedozvíte. Líbilo se nám naopak velmi slušné odhlučnění kabiny.
(+) chování na suché silnici
(-) prkenný podvozek
(-) nečitelné řízení
Nový mégane je tu, asi bychom měli jásat, důvodů k radosti je ale nakonec méně než by bylo milé. Nesporně působivý i funkční design zevnějšku a interiéru totiž nemůže zapřít jen průměrné vlastnosti dalších skupin vozu. Řeč je o nevýrazném motoru, mizerném řazení manuálu nebo uskákaném podvozku. Ceny naštěstí vypadají stále lákavě.